,,Najdu si tě!" [Joe x Cherry] (SK8)

23.

Ahoj!!

Nelhal. Ani nevím, proč jsem vlastně takovou kravinu řekl. I kdyby měl s kýmkoliv cokoliv, to já ho tu přeci nechal. Nemohl bych mu nic vyčítat. A ta bolest v jeho očích. Tak zoufale chtěl, abych zůstal. Neměl jsem v plánu odjíždět. Jak asi? Když bylo po půlnoci. Ale také jsem ani neměl v plánu zůstat s ním. Jen jsem chtěl jít domů vyspat se a druhý den bych jel pryč. Jenže když teď ví, že tu jsem, šel by se mnou až domů a dělal vše proto, aby tam mohl jít se mnou. Proto jsem rovnou udělal ještě větší blbost.
,,Fajn, zůstanu s tebou, než odjedu." řekl jsem. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu, že byl tak blízko a já pomalu propadal jeho neodolatelné vůni nebo kvůli tomu, že mi opravdu tak moc chyběl a jen on byl vlastně důvod, proč jsem přijel. Najednou se usmál, přesto však jeho bolest nezmizela. Pořád říkám, že ho nechci trápit, ale přijde mi, že ho trápím čím dál víc.

,,Takže půjdeme k tobě?" optal jsem se pro jistotu, stále jsem byl rozhozený. Jen pokýval hlavou a vydal se na cestu. Čekal jsem ledacos, ale ne že řekne zrovna tohle. Každopádně jsem i tak byl hrozně rád. Doufal jsem, že by sem odteď mohl jezdit častěji. Ale to bylo jen mé nesplnitelné přání. Po dnešku se určitě zase na nějakou dobu stáhne. Jen by mě zajímalo, jestli stále věří svým slovům. Opravdu by mu tohle mohlo stačit, prostě mě na vidět a znovu odejít? Já jim totiž nevěřil...jinak by opravdu odešel. Ale to ticho, které mmezi námi panovalo, bylo opravdu ubíjející. 

,,Kaoru, já vím, že tvůj odchod znamenal mezi námi konec, ale přátelé přeci můžeme být pořád, ne? 

Jo to máš asi pravdu, ale je to pro mě stále těžké. Ty nevíš s čím se peru uvnitř každý den. Nevíš, jak moc bolí ta zrada a ty...každám pohledem na tebe si to jen připomínám. Jak bychom mohli být jen přátelé po tom všem? Pro mě je to všechno nebo nic. A nemůžu být jen kamarád, protože tě miluji.
,,Uhm asi jo, ale stejně nebudu mít tolik času, abych sem jezdil."  nakonec jsem řekl. 

,,To je mi jasné, ale když už přijedeš, aspoň se přede mnou nebudeš muset schovávat ani utíkat."

,,No to asi jo a promiň mi to." řekl jsem sklesle. Jsem jak mallý dítě. Za to on působil tak dospěle. 

,,Prosím, hlavně se neomlouvej."
Nepotřeboval jsem slyšet jeho omluvy, když se mě stejně bude stranit a poté se mi akorát jen znovu omluví. Nakonec jsme raději pokračovali dál v tichosti. Došli jsme ke mně. Udělal jsem nám míchaná vejce. Sedli jsme si k televizi. Pustil jsem ji a nechal tam hrát kanál, který tam byl posledně. Stejně jsem neměl v úmyslu se na na ni dívat. Místo toho jsem sledoval svého bývalého přítele. Nemohl jsem si pomoc a vjel mu rukou do těch hedvábných vlasů. Pročesával jsem je svými prsty. Přišoupl jsem se k němu ještě blíž a osvobodil ty jemné pramínky ze spárů gumičky. Překvapeně se na mě podíval, ale nezastavil mě, a tak jsem je ještě párkrát pročísl a sledoval u toho jeho pohled. Nakonec jsem ruku přesunul na jeho tvář. Napodobil mě a stále se na mě omluvně díval. Hlavou se mi honily všechny možné myšlenky. Neměl bych...ale přesto jsem měl nutkání to udělat. Druhou rukou jsem mu dal kolem pasu a přitáhl si jej k sobě do polibku. 

Pokračování příště...