,,Najdu si tě!" [Joe x Cherry] (SK8)

19.

Ahoj!!

Věnováno Pika_chu_117 děkuji za všechny ty hlasy <3

Snažil jsem se s ním udržovat kontakt, ale šlo to stěží. Měl jsem dost práce s tím se zabydlet a pak jsem začal s kaligrafií. Potřeboval jsem se naučit základy, abych se mohl co nejdříve pustit do AI (umělá inteligence) kaligrafie. A Kojiro...i když to zní hnusně mě rozptyloval každým telefonátem a každou zprávou. kterou mi napsal. Za prvé stále jsem si vyčítal, že jsem ho tam jen tak nechal a šel si za tím, co chci...za druhé, cítil jsem se ještě provinileji z toho, že na něj nemám čas a ze sobeckosti jsem nevydržel číst zprávy, jak hrozně moc mu chybím. Také mi chyběl. Jenže jestli jsem chtěl něco dokázat, musel jsem to překousnout a začít se pořádně soustředit...s takovou bych jinak mohl zůstat na Okinawě. Uznávám, že ignorování asi nebyl nejlepší nápad a až někdy přijedu jistě mě čeká smrt, ale nějak jsem to udělat musel.

No vydrželo to bohužel jen dva měsíce. Kojiro byl přehnaně natvrdlý a stále to nevzdával. Nechtěl jsem vést debatu, která by potvrzovala to, co je očividné, ale přesto jsem musel...neboť se to nedalo vydržet a nakonec je to pro nás oba asi nejlepší...

Zvedl jsem jeho pátý pokus o telefonát. 

,,Ahoj, Kojiro!" začal jsem a jen čekal, kdy začne křičet. Nic jiného jsem si ani nezasloužil a v něm se musel vztek hromadit tak dlouho, takže jsem jej naprosto chápal. 

,,Divím se, že jsi mi to vůbec zvedl. Proč mi tohle děláš. To vážně nemáš ani chvilku na to, abys mi zavolal? To bolí Kaoru. Víš, že bych se pro tebe rozkrájel, udělal první poslední, ale o tobě se to v poslední době říct nedá." sdělil jsem mu aspoň část toho, co jsem měl na srdci a snažil se zadržet slzy. Bylo mi to tak líto. 

,,Vážně se moc omlouvám. Ale už od záčátku jsi věděl, do čeho jdeš a moc dobře víš, jaký jsem a stejně jsi ode mě čekal nemožné. Promiň, jsem příliš sobecký a být s tebou v kontaktu je pro mě nadlidský úkol. Bolí mě vědět, že já jsem ten, kvůli komu se tak trápíš. Bolí mě, že se tě nemůžu dotýkat tak jako tehdy, že si s tebou nemůžu zajezdit. Ale kdybych v tom nadále pokračoval, trvalo by všechno tohle ještě déle. Nesoustředil bych se. A jak jsem už tenkrát říkal, je na čase dospět. Měl bys začít žít odznova..."

,,Tak moc tě to bolí, že si raději držíš odstup. Nechtěj mě rozesmát, Kaoru. Moc dobře vím, jak snášíš samotu, ale jestli si myslíš, že to vydržíš, tak fajn...a začít odznova, to se ti lehce řekne. Proboha vždyť já tě miluju už takovou dobu, myslíš, že bude tak lehké na to všechno zapomenout, úplně zazdít své city...jak by něco takového vůbec šlo?"

,,Možná to brzy zjistíš, měl by sis najít někoho, kdo si tě zaslouží..." 

,,Zapomeň. Nakonec si tě stejně najdu!" 

Típl jsem hovor. Nevydržel bych to dál poslouchat. 

...tak a přeci se to nakonec stalo. Věděl jsem, že to nebude lehké. Neměl jsem v plánu si někoho hledat, ale on by mohl. Nezasloužil jsem si ho za to, co jsem mu provedl a věřím, že to tak bude lepší. 

Ale to jsem si opravdu jen myslel...

Pokračování příště...