,,Najdu si tě!" [Joe x Cherry] (SK8)

8.

Ahoj!!

Věnováno haruki_story_of_love :3 

Způsob, jakým se mě snažil dostat do reality, nebyl úplně nejlepší, neboť jsem byl ještě víc v rozpacích než před tím. Nechtíc jsem mu dal ruku z mého stehna pryč. Chtěl jsem, aby se mě dotýkal víc, ale tady to opravdu vhodné nebylo. Šílel jsem po něm stále víc a nejhorší na tom bylo, že on to věděl až moc dobře...znal mě až moc dobře...znal mě ze všech nejlíp. Učitel se vrátil do třídy. Snažil jsem se dávat pozor, i když to nebylo zrovna lehké. Kojiro se nad mou situací bavil na plné obrátky. 

Po celý zbytek vyučování jsem se mu snažil ukázat, jako moc jsme "jen nejlepší přátelé" , jak tvrdil. Chtěl jsem, aby toužil po mých dotecích, po mých rtech a po mé blízkosti. Taky jsem doufal, že si to konečně sám uvědomí. Jakmile odzvonilo na konec poslední hodiny, nestihl jsem ani zamrkat a Kaoru už byl pryč. Jestli si myslí, že se útěkem skryje před pravdou, mýlí se. Stejně jako já i pravda si ho nakonec najde. Nikam jsem nepospíchal. Nejdříve jsem si posbíral všechny věci a vyšel ze třídy. Čekal jsem, až se dav trochu zúží, a následně jsem zamířil ke své skříňce. Dal jsem tam nepotřebné věci, takže všechno učení, a nakonec se přezul. Zavřel jsem skříňku a najednou spatřil Kaorua opřeného o tu vedlejší. 

Počkal jsem si, až většina lidí zmizí a pak se jen tiše plížil ke Kojirovi. Chtěl jsem udělat to, co dělají vě většině filmech. Prostě si k němu jen tak nakráčet, zamezit mu únik tím, že se silně zapřu rukama vedle jeho hlavy. Chvíli se mu dívat do očí a dál už to jistě znáte. Ovšem v mém případě by se to nepovedlo, ani kdybych si to nacvičil. Stál jsem opřený o vedlejší skříňku. Náhle tu svojí zavřel a já se lekl toho zvuku. Najednou mě všechna ta odvaha přešla. Jen jsem tam stál a díval se na něj. Všechno, co jsem chtěl udělat se mi vymstilo. Najednou to byl on, kdo mi znemožnil únik. Mé srdce se opět roztlouklo rychleji a natolik silně, že to musel slyšet i on. Byl jsem v pasti. 

,,Myslel jsem si, že jsi dávno utekl, jen aby sis nemusel přiznat, že po mně prahneš. Překvapil jsi mě, Ka-o-ru." vyhláskoval jsem jeho jméno a díval se, jak se mu krev hrne do tváří. V jeho očích se zračila jiskra. Má sebekontrola byla v háji jako vždy, když ho mám na dosah ruky. Málem bych jej znovu políbil, kdyby nám jeden idiot kousek od nás nevěnoval uštěpačnou poznámku typu: ,,Díky bohu, že za chvíli skončí škola, po buzerantech se mi opravdu stýskat nebude." Ještě k tomu to řekl s takovou nechutí a nenávistí. Měl jsem vztek. Na chvíli jsme se odtrhl od té andělské tváře, abych řekl něco tomu idiotovi. Jakmile spatřil mou tvář se slovy "promiň Nanjo" utekl. 

,,Nerad to říkám, ale možná bychom měli jít někam, kde budeme mít víc soukromí..." 

,,A proč to říkáš nerad?" optal jsem se jej. 

,,Protože mám pocit, že se tím upíšu tomu dole." 

,,Ok." řekl jsem tak trochu zmateně. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že myslí nejspíš satana a ne nic jiného. 

Pokračování příště...