Lord z Bradavic

32. Nedorozumění

Když se vrátili na Manor, Severus si u skřítků vyzvedl koš s lehkým obědem a s Harrym vyrazili do lesa.

,,Chtěl bych ti něco ukázat." Řekl mu tajemně Severus, když procházeli mezi vysokými stromy, jejichž korunami pronikalo jasné světlo jarního dne. Bok po boku procházeli dále lesem, až najednou Harry zalapal po dechu.

Stromy se rozestoupili a odhalili modravé jezero s průzračnou hladinou. Lehký vánek vytvářel na hladině, která se třpytila ve světle poledního slunce, malé vlnky. Břeh byl pokryt zeleným porostem měkké trávy, ze které vystupovaly ostrůvky vřesu.

,,To- je to neskutečné," pronesl Harry okouzlen, tím pohledem.

Severus se za tím tiše zasmál. ,,Vždy jsem sem hodil si oddechnout. Je to pro mě takové místo, kde nemusím myslet na nic. Možná to zní směšně..."

,,Ne nezní," přerušil ho Harry a věnoval mu vřelý úsměv. Vzal z jeho rukou koš a posadil se na břeh do záplavy zeleně. Z košíku začal vytahovat jídlo, láhev červeného vína a sklenice. Severus s úsměvem pokroutil hlavou a přesunul se vedle něj. Harry mu podal sklenici a jeho sendvič.

,,Libí se mi tady," řekl Harry po tom co dojedl. ,,Je to jakoby zbytek světa neexistoval." Prsty se probíral černými kadeřemi svého přítele, který měl hlavu složenou v jeho klíně. Oba sledovali mraky, které jim pluli nad hlavami po modré obloze.

,,Hmm, je to zvláštní, ale na druhou stranu mi to přijde tak podivně správné."

Harry se zadíval na svého milence. ,,Jak to myslíš?"

,,Vím, že tu je válka, že smrtijedi podnikají útoky a taky vím, že ještě není konec. Ale tohle, včerejšek a dnešek, mi připadá tak až nepřirozeně správné, jakoby to tak mělo být, já nevím, asi je to nesmyslné..." pokroutil hlavou Severus.

Harry na něj chvíli zkoumavě hleděl. Sklonil se, a ještě, než spojil jejich rty zašeptal: ,,Je to správné."

~~~

Alex zamyšleně koukala po své mladší sestře, která seděla na své posteli. Obě se snažili učit, ale ani jedna se nedokázala soustředit. Jejich rodiče se zase hádali. Ne, že by v jejich domě byl nějaký hluk, to vůbec spíše naopak. Bylo tu až mrtvolné ticho. To znamenalo jen jediné, že jejich máma opět použila tišící kouzla, aby je neslyšeli.

Tohle bylo už po několikáté, co Alex s Annou seděli obě na svých postelích naproti sobě a přemýšleli co se tu k čertu děje. Vždy když se vrátili domů za posledních pár týdnů vrátili z Krásnohůlek na víkend domů, jejich rodiče se často hádali. Nejhorší na tom bylo, že Alex nevěděla vůbec co se děje. Jen občas mamku zahlédla, jak si až nepřirozeně pečlivě čte Denního věštce. Ale když si ho potom přečetla sama, tak tam nic zajímavého nenašla. Vždy se jen psalo nějakém útoku Smrtijedů a jak je nějaká ta skupina porazila a pak nějaké běžné články a dění v Anglii a nezajímavé rozhovory.

Konečně uslyšeli otevření dveří od kuchyně a kroky, které směřovaly k jejich pokoji. Dveře se otevřeli a dovnitř vešla jejich mamka s vážnou tváří.

,,Holky, zabalte si všechny věci. An, podej mi tvůj kufr, pomůžu ti se zvětšujícím kouzlem." Pronesla jejich matka a přešla k nim.

„C- co?" ,,Cože" ozvalo se dvojhlasné zalapání po dechu. Obě dívky na svou matku vykulily oči a nevěřícně zíraly .

„Měla bys jim konečně vysvětlit co se děje, když jsem teda souhlasil," ozval se od dveří pokoje jejich otec. ,,Já si jdu zabalit." A s tím odešel do ložnice.