Lord z Bradavic

34. Kousek štěstí

Severus byl akorát na cestě do knihovny, když uslyšel nezaměnitelný zvuk přemístění. Ovšem k přemístění nedošlo v knihovně, nýbrž ve vstupní hale. Připadalo mu to divné. Proč by se Harry rovnou nepřemístil do knihovny? Zkontroloval svou hůlku ukrytou v rukávu košile a vydal se směrem ke vstupní hale.

Jak se blížil ke vstupní hale, tak náhle zaslechl hlasy. Strnul na místě a snažil se cokoliv zaslechnout, ale nic konkrétního nezachytil. Jen tichý šum. Čím více se přibližoval, tím lépe slyšel a také konečně rozpoznal, že jeden z těch hlasů patří určitě Harrymu. Jeho doteď strnulý postoj mírně povolil. V tu chvíli se mu neskutečně ulevilo, ale opět se vyrojily pochybnosti a mírné podráždění. Proč by sem Harry někoho bral?!

Dal konec svým otázkám a pevným krokem se vydal po schodišti. Scházejíc do prostorné místnosti, které vévodil mohutný, zdobený krb uprostřed dvojitého schodiště.

Konečně spatřil své nečekané hosty.

Šokovaně zalapal po dechu, když ve tvářích, které se otočili jeho směrem, poznal svou sestru. Jakoby ho někdo proklel. V tu chvíli se nedokázal nadechnout, nedokázal se pohnout, promluvit, či myslet. Pak si připadal jako ve snách, jakoby tělo, které se konečně dalo do pohybu nebylo ani jeho. Pomalou chůzí, krok za krokem scházel zbytek schodiště. Zastavil se až kousek od ní a se zatajeným dechem ji jen pozoroval čekajíc, kdy se ta iluze rozplyne.

V tom jeho sestra, do této chvíle stejně konsternovaná jako on sám, vykřikla a doslova na něho skočila. Severus se několik kroků potácel, se svou sestrou v náruči a snažíc se nespadnout.

Nezdála se mu. Pevně ji k sobě přivinul, drtíc jí až v bolestivě zoufalém obětí. Stáli tak dlouho, sourozenci držící se navzájem v obětí.

Po hodné době ji Severus konečně trochu uvolnil ze svého sevření, ale jen natolik, aby si svou malou sestřičku mohl pořádně prohlédnout. Avšak, ona už nebyla tou mladou dívkou, tou kterou si pamatoval. Byla z ní dospělá žena. Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy.

„Vyrostla jsi," zašeptal rozechvělým hlasem.

„I ty jsi se změnil," promluvila tiše a zkoumavě si ho prohlížela. Zestárl. Přestože se tolik podobal tomu bratrovi, kterého znala, bylo vidět že je jiný.

„Co tady děláš?" zeptal se po chvilce. „Proč jsi se vrátila?" s tímto se rozhlédl po ostatních lidech v sále.

I Marien od něho trochu ustoupila a pohledem vyhledala svou rodinu. „Myslím, že na to je nejspíše na delší vysvětlování. Ale chtěla bych tě požádat o pomoc. Vím, že nejsi povinen mi pomoct, vlastně ani bys neměl, za to jak jsem odsuď utekla, já se hrozně-".

Její lítostný proslov ukončil Severus zdvihnutím ruky. „Pomůžu ti s čímkoliv, pokud to bude v mých silách."

Marien vděčně sklonila hlavu, potom se obrátila ke svým dětem a manželovi. „Myslím že bych ti měla představit svou rodinu. Můj manžel Jonathan, dcery Alex a Anna," představila všechny Marien.

Severus přešel k panu Barenttovi a nabídl mu ruku. „Těší mě, Severus."

„Jonathan," přijal muž nabízenou ruku.

Po té přešel ke dvojici dívek. „Jsem rád, že poznávám své neteře," usmál se na ně a oběma náznakem políbil ruku.

„Takže, Vám máme říkat strýčku?" zeptala se Alex.

„Tak nebo Severus a tykej mi prosím, jsme rodina a takovéto formálnosti nepotřebujeme." Severus si je změřil pohledem a pak se otočil za Harrym, který se opodál opíral o zeď a vše zaujatě pozoroval. Na tváři mu hrál spokojený úsměv, když se vydal k nim.

„My jsme se sice už seznámili, ale jak řekl Severus, není potřeba formálností, takže pro vás jsem Harry." Zářivě se na celou rodinu usmál.

„Pokud vám to nebude vadit, rád bych se přesunul někam, kde si budeme moct v klidu promluvit," řekl Severus a když dostal souhlas rozešel se směrem k velkému salónku.

Potom co skončili Alex s Annou a Harrym usazeni na jedné pohovce, Marien s Jonathanem na druhé Severus poslal skřítky pro malé občerstvení a sám se usadil do křesla.

„Asi bychom nějak měli začít, ale já vůbec nevím jak," prolomila konečně ticho Marien.

„Co kdybys začala tím s čím jsi za mnou přišla," nadhodil její bratr.

„No, já ale původně nepřišla za tebou. Přišla jsem za Harry, aby nám pomohl se někde schovat před Smrtijedy a zároveň jsem se chtěla a stále chci připojit k Řádu."

„Proč by po vás proboha měli jít Smrtijedi?" zarazil se Severus.

Marien jen sklopila zrak, nevěděla co má říct. Ne po tom co se dozvěděla o Severusovi pravdu.

„Marien, nemusíš mít z ničeho obavy," povzbudil ji Harry, který si domyslel o čem přemýšlí. Sám z toho byl nesvůj, věděl že to jeho partnerovi nebude příjemné, ale patřilo to k věci.

„Měla jsem strach ze Smrtijedů kvůli tobě," odhodlala se konečně Marien, „Pochop prosím tě, že v tu chvíli jsem měla za to, že jsi státe Smrtijedem a měla jsem z toho strach. Po tom, co jsem ve tvém pokoji nalezla tu masku nevěděla jsem co si o tom mám myslet. Bylo to pro mě, jakoby bych tě nikdy pořádně neznala. Bála jsem se tě. Ale teď už vím, že to všechno bylo jinak, že jsem se mýlila. Odpusť mi to prosím." Marien se celá třásla jak zadržovala svůj smutek.

Severus celou dobu seděl strnule jako socha. Každé její slovo se mu zařezávalo hluboko do duše. Po chvíli vstal a posadil se vedle své sestry a vtáhl si jí do objetí. Marien se konečně přestala třást a jen mu potichu šeptala své omluvy a prosby o odpuštění.

„Nemám ti co odpouštět, co se stalo, stalo se. Teď je hlavní, že jsi tu a očividně již víš že stojím na Harryho straně." Severus si povzdechl a opřel se v křesle. Jeho pohled byl soustředěn na hořící krb. „Asi i já bych měl něco vysvětlit. Ty sama Marien nejlépe víš, v jakém rozpoložení jsem byl po smrti naší matky. Té chvíle využil Lucius Malfoy a nabídl mi něco pro mě naprosto neuvěřitelného. Možnost někam patřit a já ji přijal. Byla to ta největší chyba mého života, to jsem si uvědomil skoro okamžitě. Poté co jsem se dozvěděl, že věštba již jsem svěřil pánovy zla se týká Lily Potterové prosil jsem u Brumbála aby ji jakkoliv zachránil. Upsal jsem mu svůj život a stal se jeho špehem. Ten den co jsi našla mou masku, jsem akorát byl na schůzi Fénixova řádu."

Harry hleděl na svého partnera s hrdostí. Ne každý by dokázal přiznat svou chybu, ale to co následně vykonával pro řád bylo neocenitelné a neskutečně statečné.

„Severus skoro celý svůj život věnoval špehování u Voldemorta. Myslím si že svou chybu jenž udělal již před mnoho lety odčinil víc než dost. Je to ten nejstatečnější muž jakého jsem kdy poznal."

„Děkuji Harry," pokynul Severus svému milenci s malým úsměvem. „Pokud bys potřebovala nějaký domov pro sebe a svou rodinu, můžeš bydlet tady."

„Děkuji Severusi."

„Děkovat mi nemusíš. Manor je stejně tak můj jako tvůj," Usmál se Severus na svou sestru. 

Já vím, je to neskutečné, ale odpověď na Vaší otázku je tu: Ano žiji.

lou