Tajemství minulosti✔️

31.

,,jsou pozitivní. Oba dva" zhroutila jsem se na zem a rozplakala se.

Byla možnost, že je to omyl, ale dost jsem o tom pochybovala. Nemůžu být těhotná!

Bylo mi teprve šestnáct, s klukem jsem spala teprve nedávno a hlavně to bylo s Maxem!

To na tom bylo nejhorší. Jestli to byla pravda, otcem byl určitě on.

,,Caro, zlato" sedla si ke mně a objala mě. Tohle nemůže být pravda.

,,nemůžu být těhotná. Ashley to nejde a ještě k tomu s Maxem. Nesmí to vědět. Nechtěl by jít na vysokou. Nemůže si zkazit budoucnost kvůli mně" brečela jsem ji do trička.

Bylo mi z toho zle. Žaludek jsem měla jako na vodě. Asi budu zvracet.

,,nevyšiluj, dobře? Zatím to není jisté. Testy se můžou plést. Pojď, zajdeme na gyndu. Dneska se vyhneme aspoň škole" pomohla mi vstát.

V tu chvíli bych ji odsouhlasila i zaprodání vlastní duše.

Byla jsem ráda, že u toho byla zrovna ona a podržela mě, doslova. Sama bych z toho zešílela.

Šla se mnou do nemocnice, ale za doktorem jsem šla sama.

Bohužel pro mě neměl dobré zprávy. Potvrdil mi to. Před nemocnicí jsem brečela snad hodinu.

Ashley se nakonec podařilo mě uklidnit a nevidět to tak černě.

Stále tady byla možnost potratu, ale jelikož jsem nebyla plnoletá, byl potřeba souhlas rodičů.

Tak či tak bych jim to stejně musela říct. Ale nikdo jiný to vědět nesměl.

Hlavně ne Jackson a Max. Šla bych na potrat a všechno by bylo v pořádku.

,,ty ses úplně zbláznila!" začal na mě křičet táta u večeře, když jsem jim to řekla.

Udělala jsem to radši hned, když u toho nebyl Mark, který spal u Maxe.

Často u nich nebyli, ale tentokrát se mi to hodilo. Aspoň jsem to ze sebe mohla dostat.

Znovu jsem se rozplakala a nechala se od mamky obejmout.

Táta byl neskutečně naštvaný, není divu, jeho malá holčička je těhotná, ale mamka to držela v sobě.

Ta byla mou oporou a nebýt jí, asi bych od stolu utekla a už nikdy nevylezla z pokoje.

,,půjdeš na potrat!" zakričel na mě něco, s čím jsem už dávno počítala, ale mamka byla proti.

Ona byla prý taky v mládí na potratu a doktoři se domnívali, že už nebude mít děti.

Já s Markem jsme byly takové dvě náhody. Dalo se říct i zázraky.

,,zlatíčko běž do pokoje, dobře? S tátou to proberu a přijdu za tebou. Dej si sluchátka a uklidni se" políbila mě do vlasů.

Vždy mě ve všem podržela a myslela jsem, že v takové situaci mě potopí.

Já bych to udělala. Kdyby mi mé dítě řeklo, že v šestnácti čeká dítě, zabila bych ho.

Mé dítě. Měla jsem v sobě něco, co mělo růst. Něco, co mělo být člověk.

Nechtěla jsem to zabít. Potraty mnoho lidí odsuzovalo jako vraždu, ale nebylo jiné cesty.

Bylo mi šestnáct, ještě jsem ani neměla hotovou základní školu.

Během čekání na mamku jsem usnula. I přes sluchátka jsem slyšela, jak se hádají.

Když jsem se vzbudila, hádka stále pokračovala, ale během deseti minut ztichli.

Dlouho bylo ticho, dokud mi někdo nezaklepal na dveře.

Vymrštila jsem se do sedu a čekala, co z mamky, co si sedla vedle mě, vypadne.

Mlčela. Připadalo mi to jako kdyby mlčela věky a ne jen pár sekund.

S potratem jsem se smířila už když jsem se to dozvěděla. Nechtěla jsem se starat o dítě. Měla jsem celý život před sebou.

,,s tatínkem jsme se dohodli. To dítě si necháš. Kdybys šla na potrat, nemuselo by se ti už nikdy povést mít dítě. Ty to donosíš a my si ho nebo ji osvojíme a budeme říkat, že jsme si ho adoptovali. Ty ale nebudeš během těhotenství nikam chodit, aby tě někdo neviděl. Ve škole to zařídíme a na střední půjdeš hned jak to bude možné" povzdechla si.

Všechny tyhle požadavky určitě navrhl táta a ji nezbylo nic jiného než souhlasit.

Hrozně mě tím vylekala. Já měla donosit dítě? Mít v sobě něco dalších osm měsíců?

Ani bych do začátku střední nestihla porodit! Jak si to jako představovali? To mě chtěli zavřít do sklepa?!

,,takže potrat..." ,,nepřipadá v úvahu" doplnila mě.

Nevěděla jsem jestli se mám radovat, že nebudu mít výčitky, nebo být naštvaná. Debilní Max.

,,Mark se to nesmí dozvědět, mami. Nechci aby to věděl. Ani Jackson, ani Max. Nikdo. Může to být jen mezi námi prosím? Nechci je zklamat" objala jsem ji kolem pasu.

Za celý den jsem byla hrozně vystresovaná a unavená z neustálého brečení.

Ale byla jsem ráda, že to aspoň mamka vzala přiměřeně a nezačala křičet jako táta, ale to bych udělala i já.

Víc jsem chápala tátu než mamku. To vážně byla v pohodě s tím, že jsem otěhotněla?! Měla to v hlavě v pořádku?

,,zařídíme to. Než budeš mít bříško, oni už budou daleko a budou se chystat na vysokou. Budeme při sobě držet, ať se děje cokoliv. Ani nevíš jak moc jsem se těšila až budu mít vnoučátka" začala mě hladit po vlasech.

Z jejího hlasu šlo slyšet, že se ji chce plakat, což mě k tomu přimělo taky.

,,jsi nejlepší, mami. Vážně ti to vůbec nevadí? Vždyť je mi šestnáct" zvedla jsem k ní oči.

Koukala do zdi a přitom se usmívala. Vypadala jako psychopat.

,,já otěhotněla poprvé v patnácti a nechci se zachovat jako moji rodiče. Doteď je za to nenávidím. Se vším ti pomůžu. Budeme na to dvě" políbila mě na čelo.

V její náruči jsem i nakonec usnula. Možná vyčerpáním, možná díky tomu, že jsem se cítila v bezpečí. Mám nejlepší mámu.