kapitola 17.

11 2 0
                                    

Mámě to vadí, tátovi ne

Lituji že jsem se probudil. Já si v noci tak přál abych se už neprobudil a byl na lepším místě. Mám strach že zase něco podělám. Mě už tak moc nebaví žít, že pro mě nemá smysl vstávat z postele nebo cokoliv dělat. To je ta strašná nechuť do života. Jsem pořád unavený, podrážděný a už mě to nebaví. Nebaví mě takhle žít. Celý dny jen přemýšlet nad sebevraždou a nad budoucností kterou nadějně nevidím. Psychiatr se mě ptal co bych chtěl dělat. Čeho bych chtěl dosáhnout. Co je můj cíl. Říkal jsem mu že chci založit kapelu a chci hrát na baskytaru. Že je to můj velkej sen, ale jelikož teď trénovat nemohu, strašně si to vyčítám. Jo, mohu si za to sám.  Asi měli pravdu že jsem srab. Jsem srab já to vím.  Ale táta a psychiatr tvrdí pochopitelně něco jinýho, ale já si to nemyslím. Matka mi říká že jsem k ničemu a má pravdu. Jsem k ničemu. Jsem gay a mám zasraný deprese. Spousta lidí tohle prostě neznormalizuje a furt to budou brát jako výmluvu a iluzi a homosexualitu jako nemoc. Nepochopím. 

Saint Jimmy Kde žijí příběhy. Začni objevovat