Saint Jimmy

kapitola 42.

                   Já deprese potřebuju

Další den. Už se mi fakt nechce vstávat zase do toho samého. Nudí mě to a unavuje. Jsem unavený. Jsem bez energie a mrtvej. Do prdele, jak to mohlo zajít až takhle daleko. Tohle jsem nechtěl. Chtěl jsem se buď vyléčit a nebo umřít. A ne to že ty deprese budu potřebovat. Kurva, všechno je na hovno. Úplně všechno.
Teď si tady zase budu stěžovat jako ubrečený děcko. Tohle jsem nechtěl. Chtěl jsem ven ale nemohl jsem najít únik. Jsem uvězněnej a mrtvej. Všichni si naserte. Jste pozéři! Pozéři!
Pokud chcete dokázat že pozéři nejste, podpalte kostel. Já to teprve udělám a až to udělám, zabiju se. Aby mě nemohli zavřít. Kreténi zasraní.

"Ahoj Jimmy, můžu dál?" zeptal se Faust.
"Ahoj, jo pojď dál. Co tady děláš?"
"Jen jsem tě chtěl vidět"
"Aha"
"Jak je ti?"
"Proč?"
"Jen tak"
"Je mi fajn"
"Vážně? Nevypadáš tak"
"Je mi fajn jasný?"
"Dobře, jasný.... Jimmy můžeš mi říct všechno. Jestli tě něco trápí, mohu ti pomoct"

Bylo vidět že nejsem v pohodě. Pak jsme chvíli mlčeli a potom jsem si v hlavě řekl, že mu to musím říct, jinak se zblázním a to by nedopadlo dobře.

"Fauste. Já ti musím něco říct"
"Co se děje?"
"Já fakt nejsem v pohodě"
"Říkal jsi že..."
"Já vím co jsem říkal sakra"
"Jo promiň"
"V pohodě, to spíš já se omlouvám. Ale taky jsem zjistil že já deprese potřebuju"
"Proč je potřebuješ?"
"Já mám strach, že kdybych je neměl, tak bych nebyl tak kreativní jako teď a tak bysme neměli kapelu, protože by mě to třeba přestalo bavit"

"Aha. Já si myslím že kdyby jsi je neměl, tak by jsi byl pořád takhle kreativní, akorát by jsi byl šťastný"
"A ještě je tu jeden problém. Já se taky bojím že kdybych je neměl, nebyl bych to já. Přestal bych milovat hudbu a choval bych se úplně jinak. Kurva to je na hovno takhle žít"

"Já si myslím že osobnost by jsi měl pořád stejnou. Když se člověk vyléčí z deprese, nezmění se mu celá povaha, charakter. Prostě zůstane takovej jakej byl před tím, akorát budeš šťastnej Jimmy, nic jinýho se nezmění"

"Já chci prostě umřít, nic jinýho si nepřeju. Copak si toho přeju tolik? Vážně? Kurva. Já se z těch depresí nedostanu Fauste. Pořád budu stejnej kretén a všichni mě začnou nenávidět"

"Jimmy, slyšíš co právě teďka říkáš? Jsou to blbosti, všichni tě máme rádi a chceme ti pomoct. Jimmy ne, nebreč prosím"

Potom mě obejmul a utěšoval.

Zašlo to příliš daleko. Já už nechci žít, chci zemřít a zemřu, jen si ještě chvíli musím počkat a přetrpět tu věc, které se říká život. Život je na hovno. Život je bolest, je jako kniha bez čtenáře. Je jako příběh bez pointy. Je to jako něco, co nenávidíte tak moc, že se toho chcete zbavit ale jediný způsob, jak se toho zbavit, je smrt. Nevadí mě mít deprese. Vadí mi to, že to vadí ostatním a trpí kvůli mě. Hlavně mi je líto táty. Myslím že horší je vidět to, jak se někdo trápí kvůli vám než abyste vy něčím trpěli. Chtěl jsem abych vypadal, že jsem v pohodě. Já vážně chtěl ale nejde to. Nechci mít deprese, nechci trpět ale musím. Musím se s tím smířit a naučit žít, i kdyby to mělo být na pár dní či na pár hodin, minut, vteřin. Je mi to fuk.