Saint Jimmy

kapitola 26.

Jsem psychicky mrtvý, už mi je všechno jedno

Ráno, stejný jako každý. Noc stejná jako každá. Koho by to pořád takhle bavilo? No mě teda ne. Je mi jedno jestli zdechnu, stejně tu bude beze mě líp.

"Dobré ráno Jimmy" pozdravil mě psychiatr
"Dobré. Je tady doktor?" zeptal jsem se
"Asi ano, potřebuješ od něj něco?"
"Potřebuji prášky na bolesti"
"Fajn, něco ti seženu"
Přinesl mi jen dva prášky, asi věděl co se chystám udělat.
"Jen dva? Potřebuji aspoň jedno celý balení"
"Nemůžu ti tady nechat celý balení Jimmy"
Věděl jsem proč ale i tak jsem se zeptal
"A to jako proč?"
"Vím čeho jsi schopný Jimmy"
Cítil jsem se jako kdybych měl dostat záchvat, ale bylo mi tak hrozně že jsem toho nebyl schopen. Nevím co mi v tu dobu kurva bylo.
"Jimmy, jak se teďka cítíš?" zeptal se mě psychiatr.
"Mrtvej"
"Proč?"
"To nevím. Měl bych znát důvod?"
"Já si myslím že ano"
"A já si myslím že ne"
Mluvil jsem v bolestech, bolelo mě každý slovo. Do prdele, chci kurva umřít. Bylo mi tak zle že jsem si nepřál nic jinýho. Prášky mi nezabrali, nezabralo mi nic. Už nechci cítit bolest, nechci cítit nic.

                           14:40
Přišel za mnou Erik. Myslel jsem si že mi to bude vyčítat, protože jsem věděl že mu to táta řekl nebo jsem měl aspoň tušení. Když přišel ani mě nepozdravil a už mě objal se slzami v očích. Zklamal jsem ho. Nebo jsem si to aspoň myslel.
"Jimmy, proč nad tím pořád přemýšlíš? Všichni tě máme rádi, hlavně já a táta"
"Lidi si myslejí něco jinýho"
"Kteří lidi? Myslíš jako naše spolužáky? Na ně se vykašli, jsou to pitomí pozéři"
"Co když jsem pozér i já?"
"Ale nejsi Jimmy"
"Vážně si to myslíš?"
"Jistě, neměl bych?"
"Nevím" pousmál jsem se.
"Miluju tě Jimmy"
"Já tebe taky. Asi jsem tě zklamal že?"
"Ne, nezklamal. Proč by jsi mě zklamal?"
"Nevím, zklamal jsem všechny, hlavně sám sebe"
"Jimmy, musíš si říct že jsi dobrej a super člověk. Myslíš si že kdyby jsi byl podle tebe pozér, měl by jsi mě?"
"To asi ne"
"No vidíš. Musíš si to říkat každý den"
"Ne, nemůžu. Pak se ten můj stav ještě zhorší, když si to budu říkat"
"To právě že ne"
"Eriku, vážím si toho že mi chceš pomoct, ale jen tu se mnou ztrácíš čas"
"Ne neztrácím. Já ti chci pomoct"
"A toho si moc vážím ale neměl by jsi se zatěžovat tak zbytečným člověkem"
"A už jsme zase u toho, Jimmy musíš si říkat že..."
"Ano, já vím. Musím si říkat že jsem dobrej a stane se ze mně blázen!"
"Ne nestane. Ty nejsi blázen Jimmy"
"Hele, víš co odejdi" řekl jsem mu znechuceně
"Mám odejít?"
"Neslyšel jsi nebo nerozuměl? Eriku, já to teďka s tebou myslím dobře, tak radši okamžitě odejdi než dostanu záchvat. Nechci ti nějak ublížit"
"Jak by jsi mi ublížil?"
"Buď psychicky nebo fyzicky, běž"
Už to bylo fakt na hraně ale stejně odmítal odejít.
"Eriku prosím odejdi"
"Dobře, když jsi to přeješ, tak já odejdu. Tak ahoj"
Jak odešel, lehl jsem si a začal se dívat do stropu. Věděl jsem že za chvíli ten záchvat dostanu, chtěl jsem ho ještě trochu oddálit, ale stejně to nepomohlo.