Saint Jimmy

kapitola 43.

Než zemřu, chci si ještě aspoň na chvíli užít života, deprese mám ale budu je ignorovat, halucinace už nemám prostě zmizeli

Vím že ignorovat deprese je špatnej nápad ale já nemám na výběr. Buď se zabiju hned a nebo se na chvíli budu tvářit šťastně, aby ostatní si aspoň chvilku odpočinuli a nebo se zabiju rovnou a příběh skončí.

Já potřebuji být smutný abych si dokázal užívat života. Je to divný, ano já vím ale kdybych byl šťastný, nebyl bych to já. Bojím se že bych se přestal zajímat o hudbu a začal bych hulit trávu. Ano vím, jednou jsem to zkusil, akorát to byl jinej druh drog. Nebojte uvědomuju si to. Ale vím že to byla chyba a bylo to ubohý. Na drogách nebudu. Přísahám.

Život si asi stejně neužiju. Ty poslední dny, týdny a měsíce, budou moje nejdepresivnější. Ale budu se tvářit že je vše v pohodě. Pochybuji ale že na to nepřijdou. Bude stačit když mě někdo uvidí brečet a je to v háji. Ano ví to Faust ale já hlavně nechci aby to věděl táta. Když si myslí že jsem v pohodě vypadá šťastně a já ho nechci stresovat a unavovat. A když se zabiju, bude mu to za nějakou dobu jedno. A nebo se zabije taky, co já vím. Už jsem kurva mrtvej psychicky, nemám život, musím se zabít.

"Ahoj Jimmy" pozdravil mě táta.
"Ahoj"
"Jak je?"
"Nevím"
"Aha. Máš dnes něco v plánu?"
"Nemám, proč se ptáš?"
"Jen tak"
"Fajn"

Ležel jsem na posteli a pak si ke mně sednul. Věděl jsem že to ví a že si o tom přišel promluvit.

"Jimmy, já vím že v pohodě nejsi a že potřebuješ pomoc"
"Tati jsem fakt v pohodě"
"Ne nejsi"
"Proč si to myslíš?"
"Myslíš že to na tobě nepoznám? Nejíš, nevylézáš z pokoje, v noci brečíš a myslíš si že o tom nevím, protože si myslíš že spím a jde to na tobě vidět. Jde vidět že si smutnej a že chceš umřít. Mám o tebe strach"

Rozbrečel jsem se. Sice už jsem tušil nebo spíš věděl že to ví ale myslel jsem si, že to nechá být. Deprese se mi od tý doby zhoršili. Na psychiatrii nebudu ale budu se léčit u psychiatra.

"Jimmy proč jsi lhal o tom že jsi šťastný?" zeptal se mě psychiatr
"Já se nemohu dívat na to jak se táta trápí kvůli mě. Chtěl jsem aby si myslel že jsem šťastnej, aby byl šťastnej on. Věděl jsem že se to dozví až budu po smrti, abych ho nemusel vidět, jak trpí kvůli mě. Přijmete mě zase na psychiatrii nebo ne?"
"Zkusím tě zatím vyléčit skrz terapie, pokud by to nezabíralo, pošlu tě na hospitalizaci"
"Fajn. Já si myslím že už mi nepomůže nic"
"Proč si to myslíš Jimmy?"
"Jsem ztracenej případ"
"Ale nejsi"
"Jistě že jsem. Chtěl jsem být aspoň chvíli šťastnej, abych si před smrtí ještě aspoň trochu užil života, ale ono se to celý posralo. Úplně celý. Všechno je na nic, já jsem na nic"
"Jimmy, prosimtě nebreč. Určitě všechno dobře dopadne a ty budeš šťastnej"
"Nebudu, nechci být šťastnej, chci trpět, stěžovat si a litovat se"
"A proč?"
"Protože to chce moje hlava. Můj hlas v hlavě"
"Jimmy a co halucinace?"
"Jsou pryč"
"Fajn. Jimmy co by tě teď udělalo šťastným. Co by ti zvedlo náladu?"
"Já nevím"
"Vážně o ničem nevíš?"
"Ne"
"Ani hudba?"
"Ne. Miluju ji ale teď by mi moc nepomohla"

Chtěl jsem si fakt aspoň na chvíli užít života ale jak si člověk v depresi a kterej nesnáší svůj život, může užívat života? Nejde to. Prostě to nejde. To by se musel fakt stát zázrak, abych se vyléčil. Já bych nikdy v minulosti nečekal, že z jednoho blbýho dne, se může stát toto. A ještě je fakt na hovno vědět že ty deprese potřebujete. Jak víc bych potřeboval klesnout abych byl až na dně, na úplným dně. Kdyby mě i ostatní nesnášeli a odsuzovali mě.