Saint Jimmy

kapitola 45.

Budu přemýšlet nad blbostma protože chci

Teďka mám náladu takovou že se mi chce pořád něco dělat. Mám v hlavě tolik inspirace, že dokážu napsat minimálně dvě knihy, minimálně deset textů písniček a mohu složit několik melodií na basu. A taky se tak stalo. Napsal jsem dvě a půl knížky za den. Další den jsem je dopsal a pak napsal a složil 7 písní. Táta si myslí že už se moc přepracovávám. Kvůli tomu taky teďka spím nedostatečně. Včera jsem naspal jen 2 hodiny, což je málo. Hodně málo, ale já mám dostatek energie na to, něco dělat. Inspiraci jsem bral ze snáře, z deníku, několika filmů, knížek a ze svých myšlenek. Myslím že my lidi kteří máme deprese, občas máme tolik energie že se děje tohle. Necítím se šťastný ale cítím se plný energie. Vím že tohle mají hlavně lidé s bipolární poruchou, ale tu já nemám. Po několika dnech mi tahle nálada přestala a já jen ležel a přemýšlel nad blbostma. Proč? Protože musím a nejen pro to. Přemýšlím nad nima proto, že sám chci. Chci si ubližovat, dělám to rád, uspokojuje mě to. Vím je to dost divný a zvrácený. Ale baví mě to a dokud mě to bude bavit, budu to dělat dál.

Pak už jsem jen přemýšlel. Ležel jsem na posteli a přemýšlel nad tím, co bude dál. Jak bude vypadat budoucnost, jak si ji napíšu... Dostal jsem strach. Pak přišel emoční výbuch. Asi si to dokážete představit co se dělo. Možná se mě hlava snažila před tím varovat. Měl jsem docela dobrou náladu předtím, byl jsem plný energie... A pak tohle.

Potom se mi v hlavě přehrávali různý scénáře. Bylo to divný. Měl jsem v hlavě tak depresivní a nechutný myšlenky že to nebylo ani možný. Například jsem někoho zabil a líbilo se mi to. Nebo naopak někdo zabil mě. Pak jsem měl myšlenku, že jsem byl v lese a okolo byli mrtvý těla. Byli třeba oběšený na stromě nebo měli těla na půlky nebo byli bez hlavy a nebo ostatních končetin.... Fakt nechápu a nevím kde se tohle všechno v mojí hlavě vzalo. Vůbec nevím. A pak se mi to zalíbilo a měl jsem pocit jako kdybych ty myšlenky vyvolával já sám, protože se mi líbilo to, jak mi to ubližuje. Jak to ubližuje mojí psychice.
A pořád jsem přemýšlel kdy podpálím ten zasranej kostel. Furt si říkám až bude vhodná příležitost ale kdy to bude, to nevím. To neví zatím nikdo. Ale udělám to, jen nevím kdy.

            O několik hodin později

"Jimmy, už jedeme tak se nachystej"
"Fajn, jen mi dej chvilku"
"Jasně" usmál se.

Absolutně se mi nechce. Už nevím co bych mu řekl. Jasně zase se mě bude ptát jak se mám a tak, ty typický otázky od cvokaře.

"Jimmy tak jak ti je?" zeptal se mě psychiatr.
"Blbě"
"Jak to?"
"Chci umřít"
"Jimmy nemůžeš nad tím pořád přemýšlet"
"Proč bych nad tím nemohl přemýšlet? Mám deprese, jsem blázen, jsem prostě totální cvok"

Pak jsem se rozbrečel a on už asi nevěděl co se mnou, tak mě poslal domů. Řekl mi jen že diagnózu provede sám a poslal mě domů. Teď už jsem přesvědčený o tom, že jsem ztracenej případ a že už neexistuje nic, co by mi mohlo pomoct.

Nakonec mě poslal k jinému psychiatrovi a on mě zase doporučil hospitalizaci. Táta s ním souhlasil a hnedka další den ráno mě tam odvezl. Nevím jestli tam chci nebo ne. Je mi to jedno. Je mi už všechno jedno.