Kdyby

Kapitola čtyřicátá první

Otevřu oči a hned mi je jasné, kde jsem. V nemocnici.

,,Dylane!" Pokusím se zakřičet, ale vyjde ze mě jen pískot. 
Někdo mě ale slyšet musel, protože do pokoje vejde sestřička s papírama v ruce a nešťastným výrazem. 

,,Kde je Dylan?" Zašeptám.

,,První dobrá zpráva nebo špatná?"

,,Kolik je špatných?" Jestli mě teď bůh vidí, ať mi prosím pomůže.

,,Dvě" Podrbe se ve vlasech.

,,Za prvé, měla by jste odpočívat, takže jakmile uslyšíte cokoli, musíte zůstat ležet, máte hodně sešité břicho a stehy to nemusí vydržet"

,,Mluvte" Vyjeknu. Sestra si povzdychne a nakoukne do papírů. Chvíli mlčí a pak na mě zvedne své oči.

,,Váš kamarád Dylan je bohužel mrtvý, byl mrtvý hned co jste se vybourali, druhá špatná zpráva je, že ehm no, vaše máma bohužel taky zemřela" Odmlčí se, jenže já nevidím. Neměla jsem šanci se rozloučit. Jak si dovoluje mi tohle oznámit jen tak? To ji nenaučili slušnému chování? Když věděla, co je to za zprávy, měla to nechat na někom jiném.

,,Jak to víte?" Vzlyknu.

,,Říkala, že přijela za svou dcerou, ale udělalo se jí hodně špatně" Ne, prosím, ne. Dlaněmi si zakryju obličej a začnu brečet. Pořádně, zdá se mi, že v místnosti není ani trošku vzduchu. Asi omdlím.

,,Ta dobrá je, že vy i vaše miminko jste v pořádku" Miminko? Jaké- Tohle má být dobrá zpráva?!

,,Aha, vy jste nevěděla-"

,,Ne, nevěděla! Zmizte odsud!" Rozkřiknu se hystericky. Ne, já zmizím. Prudce se posadím a strhnu hadičky, které mi vedly z ruky.

,,Slečno!" 

,,V jakém jsem měsíci nebo týdnu? Počkat, jak dlouho jsem byla mimo? Musím se rozloučit s mámou a Dylanem" Vstanu z postele, i když se mi zamotá hlava, tak se deru ven. Sestra se mě snaží udržet, ale těžko. Všude stříká z moji ruky krev a cítím, jak i z břicha. Debilní stehy.

,,Potřebuji pomoct!" Zakřičí na chodbě na doktory, co zrovna procházeli.

,,Ne! Ublížíte miminku! Nechte mě! Musím za mámou, potřebuji vše říct Ethanovi! Tak mě kurva pusťte!" Křičím, kopu kolem sebe a snažím se jim vysmyknout, ale takovým chlápkům asi těžko.

,,Nevím jestli jí můžeme píchnout sedativa, v jakém měsíci je?" 

,,Ve druhém, můžete a klidně i větší dávku" V druhém měsíci?

,,Jak dlouho jsem byla mimo?!" Vykřiknu.

,,Asi tři dny" Odpoví mi klidněji. Uf. Uf?! To znamená, že je to Ethanové! 

,,Ne ne ne! Pusťte mě hned teď! Musím za mámou, bude z ní babička!" Vzlyknu a vykřiknu, do paže mě něco píchlo a mě se okamžitě zavřeli oči. Chvíli jsem ještě při vědomí, ale pak odpadnu.

VYKŘIKNU A PROBUDÍM SE, úplně vyskočím do sedu celá spocená. Pokusím se si odhrábnout vlasy u tváře, ale zjistím, že ruce mám připoutané k posteli. Co to? Ten sen byl tak živej, proč mám takhle připoutané ruce?!

,,Mami?" Vzlyknu. Kam jsem se to dostala...

,,Madison, hodně mě to mrzí" Uslyším vedle sebe. Allison!

,,All pomoz mi, musím za mámou" Šeptnu směrem k ní unaveně.

,,Tvá máma je mrtvá Maddie" Pošeptá a stiskne mi mou dlaň.

,,Já vím, právě proto musím za ní, říct jí, že čekám miminko" Významně kývnu ke svému břichu. Už chápu proč se mi posledně furt měnily nálady a já se dokázala vyspat s Dylanem. Hormony mi pěkně zamíchaly hlavu. Čekám miminko.

,Miminko? Ty jsi těhotná?" Usměje se se slzami v očích.

,,Jo, je Ethanové, což mu mimochodem musím taky říct, tak mi pomoz" Prudce trhnu rukama, ale výsledek žádný.

,,Nemůžu ti pomoct, víš proč tě sem zavřeli? Protože ses dočista zbláznila a dost sis ublížila a když teď vím, že jsi těhotná, tak ti vůbec nepomůžu, musíš se uklidnit a dát se dohromady" 

,,Allison, prosím" Vzlyknu.

,,Chceš, aby si miminku ublížila?" Vyjekne.

,,Ne! Já chci za mámou a Dylanem"  Vysvětlím.

,,Tak tady zůstaň, dej se dohromady a pak můžeme uspořádat společně pohřeb!"

,,Já nechci pohřeb, já chci za mámou a Dylanem" znovu trhnu. ,,Nestihla jsem se rozloučit" 

,,To mě mrzí, ale-"

,,Pomoz mi! Dělej Allison! Prosím! Nemůžu tady zůstat, musím za-"

,,Já vím! Tos řekla nejmíň stokrát, co třeba přemýšlet nad něčím jiným, třeba nad jmény miminka, jestli to bude holčička nebo kluk. No tak Maddie, jsi o dost silnější, než si myslíš, zvládneš to" Povzbudivě se na mě pousměje, ale mě to nestačí. Já prostě musím pryč.

,,Vyřiď Ethanovi, že jsem tady, ať mě přijde zachránit" Vyhrknu s jiným nápadem.

,,Ethan je na chvíli pryč z města, umřel mu nejlepší kamarád" připomene s povytaženým obočím.

,,Právě proto! Můžeme je navštívit spolu" Nakloním hlavu na stranu, jenže Allison kýve nesouhlasně hlavou. 

,,Už ti na mě nezáleží, chápu"

,,To není pravda! Mám tě hodně ráda, ale tohle nejsi ty! Dej se kurva dohromady, jinak tě nebudu chodit navštěvovat! Musíš udělat maturitu a porodit miminko jako zdravá holka!" Rozkřikne se.

,,To bych udělala, ale tady to asi nepůjde, no tak pomoz mi!" Zase se rozbrečím. Určitě by mi bylo lépe, kdyby kolem mě nebyly bílé zdi a kdybych neměla připoutané ruce.

,,Tady je to od toho, aby ses dala dohromady a uklidnila se, přijdu příští týden a pokud to nebude ani o trošku lepší, tak už mě neuvidíš" Vyhrožuje mi. 

,,Tak nechoď! Ať přijde někdo, kdo mě chce zachránit a pomoct mi"

,,Dobře, jak chceš" Pokrčí rameny a vstane ze židle.

,,Neodcházej!" Vykřiknu.

,,Řeklas, ať nechodím" Rozmáchne nechápavě rukama.

,,Nemyslela jsem to vážně! No tak , pomoz mi" 

,,Příští týden přijdu, odpočiň si, máš toho dost za sebou" Lehce se usměje a vyjde ze dveří.

,,Neodcházej! Musíš mi pomoct! Jsem těhotná! Vyřiď Ethanovi, že mu vše řeknu a řekni mu, že ho miluju! I když on mě ne, ale máme miminko! A cítím, že to bude holka! Mámě řekni, že přijdu a Dylanovi vlastně to samé!" Stihnu vše zakřičet, než se zavřou dveře a mě to umlčí. Roztěkaně se kolem sebe rozhlédnu. 

,,Neboj mami, Dylane, Ethane, přijdu za vámi všemi" Vzlyknu a usměju se na sebe do odrazu skla. ,,A tohle je holčička, cítím to, je to takový jako holka, kdyby to byl kluk, bylo by to jiný" Pohladím si své bříško a spokojeně si lehnu. Kdybych nenasedla do auta, vše by bylo jinak. Kdyby nepřišel Ethan.