Kdyby

Kapitola První

,,S tebou jsou jen problémy Madison"
zaúpí moje matka.
,,To říkáš furt a stejně s tím nic neuděláš" Otráveně jsem si sedla na židli a podívala jsem se na ni.
Ve tváři byla rudá a já uhodla, že bych měla hodit zpátečku.
,,No tak promiň" vypustím z úst. Zní to tak divně se omluvit.
,,A je to tady! Seženu ti psychologa nebo někoho takového. A jestli ještě jednou přijdeš domů opilá a zdrogovaná, tak tě pošlu-"
,,Ne! "
Prudce jsem vstala ze židle. Vždyť jsem se omluvila!
,,Ale ano, už nevím co s tebou dělat"
,,Pošli mě za tátou " navrhnu. Táta je někde v Londýně a šoustá tam nějaké osmnáctky v baru, ale i tak svého tátu miluju nejvíc na světě.
,,Ne, ale díky za nápad, až se tě budu chtít zbavit navěky" Má pravdu. Od táty bych neodjela nikdy.
,,Tak tím pádem mě nech být, já se o sebe dokážu postarat sama. Je mi dvenatenáct! Za chvíli mám maturitu a vypadnu z baráku"
,,To je to co nechci! Měla bys tady zůstat aspoň do té doby, než budeš mít stálou práci a i vysokou"
Pane bože! Tohle poslouchat nebudu.
Beze slova jsem se sebrala a vyběhla schody nahoru, do svého pokoje.
Zamkla jsem dveře a vytočila číslo na svou nejlepší kámošku. Caroline.
Asi šestkrát to spadlo do schránky, proto jsem si oblékla mikinu a dole jsem se obula.
,,Jdu za Caroline! " Oznámila jsem a vyběhla z domu. Celou cestu jsem běžela, protože jsem měla strach.
Car mi vždycky zvedla telefon hned.
Zaklepala jsem na dveře a asi desetkrát zmáčkla zvonek. Nic. Dům je prázdný.
,,Zlatíčko? Co tady děláš?" Otočila jsem se na sousedku od Car, která nám vždy donášela sušenky a čaj.
,,Přišla jsem za Caroline, ale nikdo není doma" povzdychnu si.
,,Tobě ještě nikdo nevolal? Chuďátko Caroline odvezla sanitka, dostala infarkt. Je to strašný, tak v mladým věku" Několikrát jsem prudce zamrkala. Cože?
,,A žije?" vypustím z úst.
,,Nevím, všechno se stalo strašně rychle. Měla bys jet za ní, vždyť víš. Do nemocnice"
Přikývnu. Jsem v takovém šoku, že se mi nechce ani brečet. Spíš chci křičet a vědět, jestli žije.
Doběhla jsem na zastávku a nastoupila do prvního autobusu, který jel tím směrem.
Do deseti minut jsem byla u nemocnice a vpadla jsem dovnitř.
,,Caroline Forbes, měla by tady ležet, přijela s infarktem" řekla jsem paní na recepci.
,,Madison?"
,,Jo to jsem já" Přikývnu a nehty zaryju do kůže.
,,Omlouvám se. Caroline tady přijela, ale bohužel nepřežila. Upřímnou soustrast"
,,Mad!" Otočím se za hlasem, který mě volal. Byla to máma od Caroline, měla černý oči od řasenky a kapesník u nosu. Vedle ní stál její táta, kterému tekly jen slzy, protože řasenku neměl.
V tu chvíli se ve mě něco zlomilo.
Začala jsem nekontrolovaně brečet a třást se.
,,Zlatíčko pojď si sednout" chtěla mě chytit za paži, ale já se vyvlékla.
Nechtěla jsem, ale zamotala se mi hlava a spadla jsem na zem.
,,Potřebuji sestru! Slečna pravděpodobně omdlívá"
Kdo omdlívá? Aha, já.

,,Slečna je na tom dobře, jen se jí udělalo zle. Zjistila, že ji zemřela nejspíše kamarádka" slyšela jsem v povzdálí a otevřela jsem oči.
,,Mami?" zachraptím.
,,Madison! Víš jak jsem se bála? Tohle už mi nedělej" Vzlykla a vtáhla mě do náruče. Tohle je asi po třetí za život, co mě moje mamka objala.
,,Moc mě to mrzí, nevím jak se cítíš, ale psychologa už jsem ti zařídila. V úterý si s ním jdeš popovídat "
,,Zpomal prosím. Nechci žádnýho psychologa. Chci tátu a Caroline"
Sestra, která tady před vteřinou stála, už byla pryč.
,,Ty mi s tím tátou nedáš pokoj, to jsem pochopila. Proto jsem ti zařídila psychologa v Anglii"  Cože?!
,,Cože si udělala?" Oči se mi zaplnily slzami. Ale tohle jsou slzy štěstí.
Konečně pojedu za tátou.
,,Sice jsem ještě před pár hodinami nesouhlasila a snažila se najít jinou cestu, ale doufám, že tam budeš šťastnější. Vím, že táta ti dokáže dát víc, než já" Už po druhé za den mě objala a já ji to objetí oplatila.
Máma mi bude neskutečně chybět, ale u táty se mám fakt lépe. Sice budu chodit k psychlogovi, ale to se nějak zvládne.
,,Kdy letím?"
,,V pondělí ráno" Nevypadala nadšeně, ale já tátu neviděla aspoň dva měsíce, takže tam musím jet.
,,Díky. A teď už můžu jít domů?"
,,Jo můžeme" Opatrně jsem vstala a ze stolu jsem popadla svůj telefon. Vyšla jsem ze dveří jako první, rozloučila jsem se sestrou a vyšla ven.
,,Víš, že se kdykoli můžeš vrátit domů?" Protočila jsem panenkami.
,,Jo vím" Ale nechci. Se střední školou to mám jednoduchý. Nemusím nikam nově chodit, protože na jednu chodím tady v San Franciscu a na druhou v Anglii, kterou dělám dálkově a jezdím tam na zkoušky. Teď už tam ale můžu chodit každý den a na to, se strašně těším. Budu dělat dálkově tuhle co mám tady a vše bude v klídku.
Prostě mám dvě střední školy. Zařídila to moje mamka, kdybych náhodou utekla za taťkou. Složitý, ale já si zvykla. Ještě mamku přemluvím, aby mi zrušila tady školu, ať se můžu soustředit jen na tu v Anglii.
Z mých myšlenek mě probudil můj telefon, který mi hlásil příchozí zprávu. Od Car mamka.
Píše, že v neděli je pohřeb. Kurva.
Dneska je pátek. Ach ne. To nezvládnu.
,,Copak?" Zvednu oči od zářící obrazovky a podívám se na mámu.
,,V neděli je pohřeb" zašeptám. Utřu si slzy, které znovu začaly téct po tváři.
,,To bude dobrý" Chytila mě kolem ramen a otevřela dveře od spolujezdce. Parkovala nakřivo, ale asi protože spěchala zamnou. Celá máma.
Nastoupila jsem a zavřela za sebou.
Cítila jsem se tak prázdně a zároveň dobře, protože jedu za tátou.
Bolí mě na srdci, když si uvědomím, že už Caroline nikdy neuvidím. Nikdy neobejmu. Nikdy se spolu nepůjdeme opít a ani balit kluky. Dělat spolu taháky do školy a pracovat na plesu.
Provádět prváky po škole. Přespávačky. Tajné plížení z domu.
Infarkt musela mít, kvůli včerejší chlastačce. To si poprvé dala i éčko.
Kdybych ji to nevnutila, možná by tady ještě byla. Nebo kdyby jsme tam vůbec nešly. Náš původní plán byl, být doma a koukat na netflix, ale pak napsala Amanda, jestli nechceme dojít. Kdyby nenapsala. Kéž by nenapsala.

Doma jsem zkopla boty na zem, mikinu hodila na k nim a schody jsem brala nahoru po dvou.
Otevřela jsem dveře od pokoje a zajíkla se. Všude byli fotky mě a Car. Její dárky měli vlastní dvě poličky nad psacím stolem. Tak jak to měla i ona.
Udělali jsme to obě dvě, protože jsme si rády kupovaly dárky.
Naštvaně jsem vytáhla prázdnou krabici z pod postele a začala tam vše házet. Hodila jsem tam vše z poliček a pak i fotky. Trhala jsem je ze zdí, protože jsme je tam přilepila.
Ze skříně jsem vytáhla všechno její  oblečení a taky ho tam hodila.
Až na jedno tričko. To byla naše první věc, kterou jsme si koupily stejnou.
Obyčejné světle modré tričko s bílým srdíčkem. Měly jsme z něj strašně velkou radost. Bylo ve výprodeji a nám zbylo dost peněz.
Její modré kukadla pořád na mě zírala. Všude kam jsme se koukla. V mém pokoji jsme trávily nejvíc času.
Pořád vidím její blonďaté vlasy, které jsem ji jednou ze srandy nabarvila na růžovou. Její klasickou vůni. Voněla nádherně, říkala jsem ji, ať mi prozradí, jakou voňavku používá a jednou mi to fakt řekla. Žádnou nepoužívala, ona takhle voněla od přírody.

Vyslékla jsem si své obyčejné bílé tílko a oblékla jsem si to modré.
Dokonce pořád voní tak jako ona.
Dnešek byl fakt odpornej den.
Krabici jsem nechala ležet na zemi a lehla jsem si do postele. Až teď mi došlo, že mě pozoruje máma.
,,Jak dlouho se na mě díváš?" zašeptám.
,,Celou dobu" řekne upřímně.
Jen jsem si povzdechla a zavřela oči.
Cítila jsem jak se madrace vedle mě prohla a kolem mě najednou byla ostrá dámská vůně. Takhle vždy poznám mámu.
Lehla si vedle mě a objala mě ze zadu. Sice měla strašně ledové prsty a její černé vlasy jsem měla všude i v očích, ale bylo mi takhle dobře. Aspoň pro tenhle moment.

Nevěřím svým očím, ale já se rozhodla tohle svoje tajemství zveřejnit xd
Nevím jestli je to dobrý nebo špatný, protože tohle jsem v hlavě měla strašně dlouho a teď je to tady venku.
Hlas a komentář by mě potěšil, věděla bych, že mám pokračovat <3
Joo jinak krásný svátky ✨