Alpha and his sunshine (Chanlix)

Znám, Neznám

Felix, který stále seděl obklopený dvěma vlky, byl už o něco klidnější. Sice se stále bál, protože to jenom přece byly bestie, ale měl uvnitř sebe takový neznámý klid.

Ovšem nechápal, jak se alfa může chovat takto podřadně. Sklopit uši, ocas mezi nohy a kňučet.

„snad jsi se do něho nevtiskl,” ze smečky vystoupila dívka stejného věku, jako je Felix a přistoupila k černému vlku. Bylo vidět, že její oči nejsou stále přirozeně barevné, takže na legendě, že budou mít člověčí podobu něco je.

Alfa se postavil zpět na nohy a došel až k ní. Zaklonil hlavu a všichni přítomni byli svědkem přeměny vlka na člověka.
„neblázni. Nemůžu se jen tak vtisknout do člověka.”

„Chane, všichni víme, jak takové vytisknutí vypadá a jak bolí, nestačilo ti to jednou?”
Dívka s dlouhýma hnědýma vlasama se na Felixe podívala s nechutí ve tváři.

„nevtiskl jsem se, jasný?!” údajný Chan zavrčel a zamračil se. Felix sedící na zemi s vlkovou packou na sobě se rychle postavil. O co může být člověk nebezpečnější, jak nějaká chlupatá bestie?

„Heh... Nerad ruším, ale asi abych šel,” pihatý chlapec se poškrábal na zátylku

„to ani náhodou, narušili jste náš návrat, za to budete pykat!” hnědovláska se proti Felixovi rozběhla a on s rychlíma reflexama zaběhl za strom. Nehodlal se nechat chytit a sežrat
„stůj nebo to bude ještě horší!”

„nech ho být!” Chan jí znovu okřikl a došel si pro Felixe, který začínal mít pocit, že poslouží, jako hlavní chod místo dezertu. Alfa chytl menšího chlapce za triko a odtáhl ho od ní
„nikomu se nic dělat nebude, pořád jsem alfa a pokud to nehodláš respektovat, tak si můžeš odejít po svých. Víš co se děje vlkům, kteří jsou sami, že?"
Chan stále držel Felixe u svého těla a silně ho znovu udeřila ta jeho sladká vůně, kterou vlk znal. Nemohl si pomoci, ale jak on, tak i druhý vlk měli vůči mladšímu jakýsi ochranářský pud.
Chan byl téměř jako ve snu, když ho poprvé ucítil. Jeho vůně mu připomněla pro něj velmi důležitou osobu. Která bohužel zahynula. Poslední slova, která uslyšel byla, že se uvidí v příštím životě. Chan si původně myslel, že s ním jen vtipkuje, protože je všeobecně známo, že kočky mají devět životů. Jen ta jeho neměla.
Přišel o něj, přišel o osobu do které se tenkrát vtisknul. Měl být po jeho boku, ochraňovat ho, ale pohořel.
V té době se vyprávělo, že když se vlk vytiskne do osoby, do které se v zápěti zamiluje, tak ho pozná i v dalším životě, protože si budou souzeni.
Chan tak nějak tušil, že narazil na svoji osobu. Na někoho, na koho čekal tak strašně dlouho. Ne jen že to tušil, on to i cítil. Cítil jakousi radost uvnitř sebe, ale stále v něm byla nejistota, že to není on.
Musel zjistit, jestli je to opravdu on a udělá pro to všechno.

„Yongbokie,” zašeptal a pustil Felixe aby se mu mohl dívat do tváře. Mladší se na něj zmateně podíval

„nebudu odmlouvat nebo jinak, nechci odmlouvat, protože se stále bojím, že mě tvoje bety sežerou, ale nemám rád, když mě takhle někdo oslovuje. A raději mi říkej Felixi,” usmál se na Chana a odhalil své bílé zuby, krásný úsměv a tvářičky, které se mu zvětšily. Přesně tohle zůstalo stejné, ten krásný a jasný úsměv, který mu vždy rozzářil den. Jen jeho postava a tvář vypadaly jinak. Vypadl úplně jinak, je to nová osoba. Je obyčejný.
Chan si bláhově myslel, že se jeho Yongbok vrátí, jako malé kotě, ale on se vrátil později a jako obyčejný člověk. Čekal tak dlouho, aby se dočkal tohohle. Pihatého chlapce s hnedýma vlasama, drobné postavy a hlubokým hlasem. Ale nestěžuje si, byl svým způsobem roztomilý.

„takže, jsi opravdu Yongbok?” Chan na něj upíral svůj zrak úplně stejně, jako celou dobu, ani jednou neuhnul.

„ah, jo jsem. To jméno mi dala babička. Vlastně mě trochu zaráží, že znáš moje jméno,” Felix nasadil podezíravý výraz a přeměřoval si Chana od hlavy k patě
„jsem si jistý, že jsme se nikdy nepotkali.”

„tvoje bábi musela být moudrá žena.”

„stále ještě je,” Felix našpulil rty. Neměl rád, když někdo o jeho rodině mluvil v minulém čase a hlavně ne o babičce.

„dobře dobře, nechtěl jsem se tě dotknout,” Chan zvedl ruce do obranného gesta. Jako alfa byl velice manipulativní, tedy aspoň v Felixových očích, taky byl moc měkký a jen vyhrožoval. Snad nikdy nekonal.

„teď mi odpověz na moji otázku, jak znáš mé jméno?”

„znám?” vlk se podíval na Felixe a dělal hloupého.

„a ne snad? To sis to teď vycucal jen tak z fleku?” Felix nevěděl jak, ale alfa v něm probudil jakousi kuráž. Strach ho opustil a měl v plánu se odtud dostat domů.

„nebuď na našeho alfu drzý!” opět se ozvala vlčice, která byla jak nečasovaná bomba. Nikdy nikdo nevěděl, kdy vybuchne.

„ty se zase chováš jako protivná háravá fena,” Hyunjin si odplivnul, pravděpodobně měl sebevražedné myšlenky. Obličej měl sice vážný, ale Felix ho už nějakou dobu zná a věděl, že je to jen přetvářka, aby vypadal silně a odhodlaně.
Od těch dvou, kteří seděli stále u stromu, se ozval potichý nával smíchu dalších "lidí". To Felixe mírně uklidnilo, že mu Hyunjina nikdo nesežere. Ovšem Jisung stále vypadal, že ho opustila duše a on není v naší přítomnosti.
Felix ještě nikdy neviděl chlapce takhle vystrašeného. Bál se o něj a stále proklínal Hyunjina za tento velmi blbý nápad. Teď mohli v klidu doma spát a nesetkat se s tímhle.

„to by stačilo!” Chan varovně zavrčel
„vraťte se zpátky do města, nemáte tu co pohledávat,” vlkovi se nálada změnila úplně stejně, jako aprílové počasí. Najednou byl jak na jehlách. Sám nevěděl proč, prostě to byl takový pocit a pud.

„až mi řekneš, jak znáš mé jméno. Jak může vlk, který se sem vrací znát někoho, jako jsem já?” Felix se šprajcl, vůbec mu nedocházelo, že si opět začíná kopat svůj vlastní hrob

„já to myslím vážně, odejděte!” Chan Felixovi odpověď nedal, naopak začal nepříjemně vrčet a k mladšímu se nebezpečně přibližovat, jeho lidským zubům narostly veliké tesáky a na jeho rukách drápy místo nehtů.
Felix začal mít strach, tak nějak cítil, že se ho bojí ještě víc a že je opravdu na čase odejít. Nechtěl aby mu Chan nějak ublížil, tohle varování mu naprosto stačilo

„opravdu bychom měli jít,” zašeptal Jisung, který se zvedl na nohy a vyčkaval na své dva kamarády

„jo, tak se hned tak nečilte. Kudy se dostaneme zpátky?” Felixovi se jako odpověď dostalo jen ukázání směru východu
„fajn” pihatý si povzdechl a šel si pro Jisunga, který byl obklíčený vlky
„když dovolíte, tohle si vezmu s sebou a tohle taky,” jak Jisunga, tak Hyunjina chytil za ruku a táhl si je lesem zpátky do města. Měl menší jistotu, že jím teď nikdo neublíží, takže mohli jít v klidu. Naopak, Jisung tomu moc nevěřil a uši měl stále nastražené pro případ, že by se něco šustlo.

Felixovi mysl šrotovala, jako o závod. Pořád mu nešlo do hlavy, jak mohl Chan znát jeho jméno, které téměř nepoužívá. Kdo ví, jak je starý. Třeba ho stalkoval než se sem vrátili. Ale proč by to dělal, to je hloupost. Nedává to smysl.
Felix si nemohl připustit, že teď se vlastně dostal do určitého nebezpečí. Kdyby sem nechodili, nemusel teď přemýšlet nad tím, že ho zná nějaká alfa, a že je dost možné, že ho brzo jeden z jeho bet sežere, jako svačinku a budou si ho vytahovat ze zubů párátkem.
Momentálně teď, se chtěl ale dostat z lesa a doprovodit Jisunga v bezpečí domu. Už teď věděl, že z toho chudák kluk nebude moct spát.

„už nikdy se sem nevrátíme, že ne?” Jisung se koukal na kluky a prosebným výrazem

„neboj, už nikdy.”

Hmmm🤔
Jsem zpět s dalším dílem. Píšu slátaniny 😅

No doufám že se líbí a můžu jít v klidu spát 😁

Každopádně oznámení na konec. Další díl nevyjde dříve, jak ve středu. Protože pondělí úterý mám didakťáky a měla bych začít něco dělat 😅😅

Luv ya💕