Alpha and his sunshine (Chanlix)

„co bych měl vědět?"

Jeongin měl pravdu. Felix opravdu seděl doma na posteli a brečel tam. Nikdo s ním doma nebyl, takže nevytvářel podezření. Už tak byl do sebe uzavřený více, než bylo zvykem.
Poslední dobou nedělal nic jiného, než jen že brečel. Sám si to moc dobře uvědomoval, ale nemohl to zastavit. Bylo to jako kdyby to byl pláč ze dvou lidí.
Felix sebou plácl zádama na postel a snažil se uklidnit.
Jak rád by tu teď někoho měl. Hyunjina, Jisunga, nebo dokonce Chana, který mu citově ublížil.
Aspoň jednoho z nich. Nebo Minha s Changbinem.
Proč je to všechno tak komplikované. Proč nemůže žít život, jako normální pubertální jedinec? Co by dal za to, kdyby mu všechno bylo naprosto jedno. Kdyby to hodil za hlavu a přestal na to myslet. Ale copak to jde?
Sám má co dělat aby ovládl své tělo, aby rozhodnutí vzešlo z něho. Takhle je to jako kdyby byl někde zavřený a omezený.
Felix se zahrabal pod deku, kterou si natáhl i přes hlavu a zavřel oči. Snažil se vypnout a přestat myslet na to, co se stalo. Prostě chtěl usnout.

Zatím co Felix se pokoušel dostat mimo realitu, Chan seděl na gauči a koukal před sebe. Ten byl stoprocentně mimo realitu. Od doby co Felix odešel, nebyl schopen se z toho tranzu dostat. Byl tak zaslepený tím faktem, že Felix má duši jeho životní lásky a nebyl si vědom toho, že mladšímu vlastně ubližuje.

„tos neměl Chane” ozval se Changbin, který byl velmi zklamaný z toho co se tady stalo. Za těch pár dní si pihátého chlapce oblíbil. Ovšem jako Felixe, ne jako Yongboka. Byl fascinovaný jeho zjevením

„myslím si, že tě Felix má rád, ale potlačuje v sobě Yongboka. Ten kluk má očividně dvě duše, ale obě tě mají rády. Kdyby to byl jen Yongbok, tak se chová jinak. Netlač na něj. Vím, že jsi na něj tak dlouho čekal, ale nemůžeš po něm chtít, aby ti hned skočil okolo krku, takhle to nefunguje. Felix netušil, že má v sobě i druhou duši, dokud jsi se neobjevil. Yongbok v něm jen spí.
A jestli se mezi vámi něco stalo, tak mi věř, že to nešlo z tvého milence, nýbrž z toho kluka”

„byl jsem s ním když trpěl, když zoufalstvím brečel, utěšoval jsem ho” Chan se otočil na Minha. V jeho tváří byl náznak bolesti a smutku, asi tak stejně, jako u Felixe

„jenže si neutěšoval Yongboka, ale Felixe. Uvědom si, že Felix přišel takřka o kamarády, to on brečel, že je sám a neví co dělat” Minho se pomalu začal rozčilovat. Nedokázal uvěřit tomu, že je Chan tak slepý

„nepřišel o kamarády” vložil se do toho Jeongin, který vylezl z pokoje

„jak to myslíš?” otočili se na něj všichni co tu byli

„no jak asi. Chodím s ním a Hyunjinem do třídy, mám rozhled, navíc s Hyunjinem jsem v kontaktu, takže tak. Nezaobírejte se něčím s čím nemůžete nic dělat” Jeongin prošel obývákem a zapadl do kuchyně si udělat něco na jídlo. Měl v plánu Hyunjinovi pomoct a Felixovi taky. Jen ho potřebovali nějak osvobodit.

„chceš tím něco naznačit?” křikl na něj Chan, aby ho do té kuchyně slyšel

„nechci být hnusný, ale co bych tím mohl asi myslet, když řeknu, že o kamarády nepřišel?” Jeongin se pomalu chytal za hlavu. Začínal mít pocit, že Chan přichází o rozum a jeho poslední mozková buňka odjela na dovolenou a bez majitele.

„Chane” Minho si povzdechl
„prostě to nech být. Běž si odpočinout a dořešíme to jindy. Ty i Felix potřebujete přestat na to myslet. Začni přemýšlet o tom, jestli by nebylo lepší se k němu chovat opravdu jako k Felixovi. Protože on se tak chová, nevydává ze sebe ani špetku Yongbok, maximálně tak sem tam zavrní, ale to je vše a to z jednoho prostého důvodu. Nevím jestli bych ti to měl říkat, ale vědět bys to asi měl...”

„co bych měl vědět?” Chan se zmateně podíval. Cítil se, jako kdyby ho z něčeho vynechali

„myslím, že nejdříve by ses měl jít prospat, pak až ti to řeknu. Měl bys na to mít více energie. Nechci tě zrujnovat více, než jsi”

🐺

Po dlouhém dohadování a přemlouvání, Chan konečně leží v posteli a snaží se usnout. Chovali se k němu, jako k malému dítěti. Neustále ho posílali spát. Kdyby to šlo, tak mu ještě dají dudlík do úst, pustí ukolébavky a nechají mu v pokoji chůvičku, kdyby náhodou začal brečet.
Cítil, že to bude dlouhá noc. Nemohl spát. Hlava mu šrotovala na tisíc otáček a myslel si, že mu vybuchne.

Před očima se mu zjevovala vzpomínka na to ráno, kdy se s Felixem líbali. Mladší přeci nedal najevo, že by v jeho činech byl cítit stesk ke staršímu. Bylo to naopak něco nového. Byla to vášeň, neznal to. Kdyby to byl Yongbok, tak by byl seznámený s taktikou.
Yongbok byl v tomhle odjakživa hrrr. Vždycky se Chanovi pověsil okolo krku a dravě mu šel po rtech. Byl jako hladová šelma, ale to Felix nebyl.
Možná měli pravdu. Měl by se zajímat o Felixovy pocity. Byl vůči mladšímu sobecký. Jak ho mohlo vůbec napadnout mu říct něco takového. Vždyť to nedávalo smysl. Buď se rozhodnu někoho zachránit, nebo se na to vybodnu. Není žádné, jestli mě miluješ.

Chan se otočil na pravý bok a obejmul polštář. Musel dát mladšímu prostor. Musel se ujistit, že mu už neublíží.
Na druhou stranu by s ním tak hrozně rád byl. Ale copak ho bude chtít, po tom všem, Felix vidět? To asi těžko.

Uběhla asi další hodina Chanova přemýšlení. Nemohl to zastavit. Byl to jako prudký tok vody, který ho nesl až k vodopádu, kde se neměl za co chytit a spadl.
Mohl jen nachat rukama a doufat, že mu někdo pomůže.
Že mu někdo pomůže z téhle patálie ven.
Kdo mu pomůže se od Yongboka oprostit, ale sám moc dobře ví, že to jednoduché nebude. Nezapomněl na něj do teď, nemá šanci na něj zapomenout později. Neustále ho měl v hlavě, stále si pamatoval, jak vypadal než zemřel. Pamatoval si, co všechno spolu zažili. Naprosto všechno. Nic se mu nemlží, je to jako kdyby se to stalo včera. Přesně takhle to cítil.
Nevrle sebou zavrtěl na posteli. Už nechtěl nad tím přemýšlet. Chtěl spát. Chtěl udělat tak, jak mu řekli. Usnout a ráno se něco dozvědět. Možná proto nemůže usnout. Byl zvědavý, co mu uniklo. Je tu možnost, že Yongbok řekl Minhovi něco, co jemu ne?

Úplně jsem to tak nechtěla, ale vypadá to, že ještě pár kapitol bude ubulených😑😅