Felix na zvuk budíku pomalu otevřel oči a unaveně s tichým nadávání, ho vypl.
Podíval se okolo sebe a byl mírně překvapený, že je tu sám. Necítil ničí přítomnost, ani teplo vlka, který tu s ním při bouřce usínal. Prostě odešel.
Felix si bláhově myslel, že když se probudí, tak ho budou stále objímat dvě silné paže a on se bude probouzet s pocitem bezpečí.
Pihatý chlapec si povzdechl, s odporem se zvedl z postele a přemístil se do koupelny, aby se nachystal na poslední školní den. I když ho čeká ještě jeden rok.
Felix ze sebe sundal oblečení ve kterém spává a hodil ho do koše na prádlo. Vstoupil do sprchového kouta a nastavil si vodu na správnou teplotu, aby si nepopálil kůži, nebo naopak nezmrzl.
Stále je zastáncem toho, že příjemně tepla voda z něj odplaví stres.
Po dlouhých patnácti minutách Felix zastavil vodu a jen s ručníkem okolo pasu se postavil před zrcadlo, aby vysušil a upravil své neposedné vlasy.
Během pár dalších minut se už nacházel v pokoji a oblékal se do uniformy, kterou musí jako řádný student nosit.
Uvázal si kravatu, pobral si potřebné věci, batoh a mohl odejít.
Cestou se zastavil v kuchyni, kde popadl jablko, protože už teď šel pozdě a s myšlenkou, že ho sní po cestě, odešel.
Cesta do školy byla jako posledních pár týdnů zdlouhavá a nudná. Musel jít sám, bez Hyunjina, který s ním chodíval.
Vždycky do té ošklivé budovy přišel s dobrou náladou, teď tam chodí jako do vězení. Neutrální výraz vždy vystřídá posmutnělý, jen co vkročí do třídy a zahledne Hyuna.
Felix přidal trochu do kroku, protože si nemohl dovolit na poslední den přijít pozdě.
Po dvaceti minutách rychlé chůze se konečně mohl posadit do lavice a hlavu položit na dřevěnou desku. Zavřel oči a snažil se přemýšlet nad tím, že bude mi nějakou dobu klid a nikoho ze třídy neuvidí.
Pokoušel se myslet pozitivně, aby necítil stres a smutek.
Na druhou stranu, by se rád i přes odpor, který v něm narostl, zvedl a šel za Hyunjinem se s ním usmířit. Ale jak už víme, na to byl moc pyšný a přeci nepůjde první. On hádku nezačal, Hyunjin po něm vystartoval.
„tak třído, když už je ten poslední den, tak vás nebudu ničím zatěžovat” třídní učitel mluvil hned jen co vstoupil do dveří a zavřel za sebou.
Třídou se ozvalo jásání, jen Felix neprojeví ani trochu nadšení. Kdyby to bylo na něm, tak by hned teď odešel.
„chci jen podotknout, že výkon pana Lee Felixe a Hwang Hyunjina se zhoršil. Nevím co se s vámi děje, ale měli byste znovu zabrat, dost mě to znepokojuje”
Hyunjin jen pokroutil očima a v zápěti se podíval na Felixe, který nevydal vůbec žádná náznak, že by ho to nějak trápilo. Naopak vypadal, že je mu to jedno.
„jak pokračuje hlídání Felixe?” Hyun se otočil na Jeongina a nadzvedl obočí.
Jeongin si jen povzdechl, protože sám moc nevěděl, jen něco málo z toho co Chan řekl, když se vrátil domů
„no...asi dobře, těžko říct. Chan tráví většinu noci s ním, do doby než si je jistý, že ho může nechat samotného. Divím se, že ho to neunavuje” Jeongin trhl ramenama
„to to vzal teda vážně, když ho hlídá aji když Felix spí. Dokonce ho výdávam když jdu domu, jak ho za stromem špehuje”
„jo, to dělá protože je větší pravděpodobnost, že by mohl zahlédnout něco, nebo někoho podezřelého” mladší z dvojice pokýval hlavou a začal se znovu věnovat svému telefonu a nějaké stupidní hře, která ho stejně nebavila.
„měl bych si s Felixem konečně promluvit” Hyunjin vydechl a zapřemýšlel se jak to udělá.
Sám si všimnul, že se na něj Felix přestal dívat úplně. Chodí okolo něj obloukem a už ho nepropaluje nenávistným pohledem, jaký mu párkrát daroval. Nemluví ani s Jisungem, který je za to naštvaný na Hyunjina a dal mu ultimátum. Rozhodně už to nějaký ten pátek bude, co slíbil veverčímu klukovi, že se půjde Felixovi omluvit, ale ještě neměl tu odvahu za ním přijít, proto je to horší a horší.
„to bys měl. Felix potřebuje kamarády, nemůže být jen s Chanem, který je jak aprílové počasí. Jednou se spolu smějí, a pak na sebe křičí přes celý byt. Je zapotřebí se omluvit a nedělat ze sebe kravu” Jeongin měl pravdu. Když je Felix jen s Chanem, tak se sice cítí v bezpečí, ale cítí i jiné pocity, takové neznámé, ale zároveň známé.
„ale nevím jak to udělat, pořád se mi vyhýbá” Hyunjin posmutněl a svůj pohled zapích do desky lavice.
„pomůžu ti, ale musíš mi slíbit, že se mu omluvíš, abych to nedělal zbytečně” Jeongin nabídl Hyunovi pomocnou ruku
„fajn, jak?”
„takhle.......”
🐺
Po poslední hodině Felix odcházel z budovy, nehodlá tam být déle než musí. Byl rád, že je tohle poslední den a nějakou dobu se nebude muset zaobírat učením a vším možným spojeným se školou.
Sešel několik schodů od hlavního vchodu a byl rozhodnutý opustit tento zrádný pozemek, plný lidí.
„Felixi!” oslovený se pomalu otočil za hlasem, který nevěděl ke komu přiřadit, než spatřil Jeongina. Mladší na něj mával s úsměvem na tváři a druhou rukou ho nabádal aby šel za ním.
Felix si jen povzdechl a rozhodl se splnit přání mladšího chlapce. Netušil co by Jeongin mohl chtil, ale za zjištění nic nedá. Maximálně se otočí a půjde zase domů.
Jeongin též věděl, že za rohem se nachází Hyunjin a někde opodál určitě Chan, který dává na Felixe pozor, jako oko v hlavě. Bylo mu to mírně nepříjemné, vědět že jeho starší "bratr" se tu někde nachází a sleduje, jak se Jeongin snaží Felixe s Hyunjinem znovu spřátelit.
„co potřebuješ?” Felix se snažil znít milé a tak moc se pokoušel schovat svoji unavenost a smutek ze všeho okolo.
Došel ještě o kousek blíže k mladšímu a upíral na něj svůj zrak.
„něco pro tebe mám, jen mi slib, že neodejdeš” Felix nadzvedl levé obočí a vyčkávál na to, co má Jeongin v plánu.
Mladší zašel rychle za roh, chytil Hyunjina za ruku a táhl ho k Felixovi.
Když k němu došli, ruku mu pustil a sám odešel.
„to je ono?” Felix ještě houkl na Jeongina, ale ten už mu nedal žádnou odezvu, prostě si šel dál.
„Felixi....” Hyunjin vydechl, nevěděl jak začít a pihatý chlapec mu k tomu ani nedal příležitost
„je mi to líto, ale teď nechci nic slyšet” Felix se otočil na podpadku a odešel stejně, jako Jeongin
„nedáš mi ani šanci se ti omluvit? Vůbec tě neomrzí, že se spolu nebavíme? Že jsme se přestali vídat? Ani trochu ti nechybím? To máš srdce z kamene? Necítíš tu prázdnotu, která obklopuje i mě? Tu bolest, při každém pohledu na toho druhého? Tu nesnesitelnou chuť se zvednout a omluvit se, ale na to jsme oba dva až moc pyšní? A když už se rozhodnu, tak mě prostě pošleš k šípku? Jestli jsi se rozhodl, se semnou přestat kamarádit úplně, tak jsi mi to měl říct. Nesnažil bych se nic napravovat. Všechno jsem to udělal, protože jsem se bál. Vyjel jsem na tebe, protože jsem se bál, že tam opravdu půjdeš a něco se stane. Nevyjadřoval jsem žádné pocity, protože jsem se bál je ukázat. Ale jestli jsi plně rozhodnutý, tak běž. Jestli mě nepotřebuješ, jestli jsi mě odepsal. Dobře, máš volnost, je mi líto, že jsi mě odstřihl. Je mi líto, že to chceš ukončit takhle...” ke konci Hyunjinovi klesl hlas a několik neposedných slz se mu kutálelo po tváři, jako už několikrát kvůli Felixovi. Myslel si, že to dokáže zachránit, ale asi se mýlil.
Hello my babies❣️
Já si myslím, že už víte.
Náš lovestay boy je zpátky 😍 cítím se tak šťastně. Opadla mi z duše a srdce taková těžkost. Můj bože 💕❣️💕💕❣️
Sice se oficiálně vrací až v červenci, ale i tak, to je zachvilku 💕💕❣️
Každopádně, doufám že se vám aspoň trochu díl líbil. K této šťastné chvilce se moc nehodí, ale musela jsem.
A odpusťte mi moje chyby, prosím 🥺
Luv ya my babies❣️❣️💕
ČTEŠ
Alpha and his sunshine (Chanlix)
Fanfiction! PROBÍHÁ KOREKCE ! „jak hluboko ještě musíme jít, abych vám dokázal, že tu žádný příšery nejsou?" ptal se Felix, který sám v sobě ukrýval strach „dokud si nebudeme jistí, že tu opravdu nic není" Toto byla ona osudová chvíle, kdy se všechno změnilo...
