Alpha and his sunshine (Chanlix)

První fáze plánu

„já čekám Minho” Chan seděl naproti Minhovi a vyčkával. Udělal všechno co chtěl. Chtěl aby šel spát, tak šel spát. Teď už je Minhova povinnost udělat tu druhou část a to je ta, kdy mu řekne tu věc

„jsi si jistý, že jsi připravený to slyšet?” Minho si ho trošku ustaraně prohlížel. Nechtěl mu ublížit, ale na druhou stranu si zaslouží znát pravdu.

„já vždycky, nic mě nemůže překvapit, ani srazit. Tak do toho” Chan se snažil mladšího popohánět. Čím víc Minho zdržovat, tím víc byl Chan netrpělivější

„dobře, jak chceš, ale slib mi, že na mě nebudeš naštvaný a nevyženeš mě” Chan jen kývl a svůj zrak upíral na Minhovu tvář. Moc dobře věděl, že je na to alergický. Proto se rozhodl to říct co nejrychleji
„poslouchej. Yongbok už ke konci věděl, že nemá šanci přežít. Věděl, že brzy umře, ale nevěděl kdy. Už to těžko snášel, ale je tu jedna věc, kterou jsem ti neřekl, protože jsem mu slíbil, že si to nechám pro sebe. Noc předtím než zemřel, jsem s ním mluvil a řekl mi, že jestli se vrátí, tak se k nám nebude hlásit. O to jednoduší to teď má. Je v těle, které má svoji vlastní duši a on si může spokojeně spát. Podívej, jeho návrat trval hodně dlouho, doufal že na něj zapomeneš a budeš žít dál, jako kdyby tvým životem jen prošel. Prostě, ať je to jak chce, tak se Yongbok v žádném případě neprojeví, očividně chce mít klid”

„cože?” Chan vyskočil na nohy a zachmuřeně se díval na Minha. Nemohl uvěřit, že něco takhle důležitého řekl Minhovi a jemu ne. Cítil se zrazeně, ale na druhou stranu zlomeně, protože na něj tak dlouho čekal a on se nechtěl vrátit

„uklidni se, prosím” Minho se taktéž postavil na nohy a pomalu přešel ke staršímu. Ruce mu položil na ramena a snažil se ho uklidnit. Věděl, že to pro něj muselo být těžké, ale to už je život
„Yongbok tě měl rád, ale hodně dlouho trpěl, než umřel. Muselo ti být jasné, že jeho návrat nebude nějak závratný. Prostě a jednoduše je teď tak trochu jako parazit, který žije v těle Felixe”

„to není možný, jak mohl...” Chan se zasekl a nechal slzy, vyvolané touto situací, stékat po tvářích. Netušil, že se Yongbok rozhodne takhle. Nakonec to vypadá, že se akorát tak snažil Chanovi najít někoho, kdo ho bude mít rád úplně stejně, jako on.
Minho, který se nemohl na Chanův zničený a smutný obličej dívat, ho vtáhl do obětí a hladil ho po zádech. Moc dobře si uvědomoval, že teď Chanovi ublížil a hodně, ale musel mu to říct. Kdyby mu to neřekl, tak by Chan naivně čekal, až by se Yongbok projevil a mohl by s ním zase být. Což by Felixe níčilo snad víc, než teď Chana

„už je to hodně dlouho Chanie, je na čase aby ses odprostil. Čekal jsi hodně dlouho a nikoho si nenechal, aby ti vkročil do života, jako to udělal Felix”

„myslíš, že to bylo záměrně? Že Yongbok chtěl abych potkal Felixe? Aby se stalo to co se mezi náma stalo?” Chan se odtalh od Minha a zvědavě se na něj díval

„je to možné. Je možné, že našel někoho, kdo by tě mohl milovat, kdo by ti dal to samé co Yongbok. Podívej, jak jsi se cítil ve Felixově přítomnosti?”

„myslel jsem si, že je to celou dobu Yongbok, ale pak jsem cítil jine pocity. Bylo to něco co neznám, ale nebylo to nic nepříjemného” Chan párkrát posmrkl a vrátil se do objetí. Nedokázal si to přiznat, ale potřeboval to. Potřeboval útěchu

„tak vidíš, není to nic špatného. Dej mu prostor, nech ho se k tobě víc přiblížit. Jen mě zajímá, líbal jsi ho?” Chan jen nepatrně kývl na souhlas. Cítil se jak puberťačka
„jaké to bylo? Jaké jsi měl u toho pocity?”

„to je právě ono, celou dobu jsem si myslel, že líbám Yongboka” Chan šeptal Minhovi do ramene, ale i tak jo dobře slyšel

„necítil jsi, že je něco jinak?”

„když si to uvědomuji teď, tak cítil. Nebylo to vůbec stejné jako tenkrát, na jednu stran je to normální, protože vypadá jinak, ale na druhou stranu to nebylo fyzické, ale psychické. Nedokážu to popsat”

„rozumím ti Hyung, ale teď je načase se smířit s tím co jsem ti řekl a nechat Yongbok odejít, aby našel klid” Chan se znovu ostahl a tentokrát o krok odstoupil

„jak?”

„jsou dvě možnosti...”

🐺

„nejdříve by bylo zapotřebí se usmířit s Felixem a až potom se pomalu rozmyslet, jak mu pomoct. Musíme ho dostat do stavu klidu a zbavit ho stresu, aspoň částečně” Jeongin ležel natažený na posteli s hlavou svěšenou dolů a u toho mluvil. Snažil se najít způsob. Věděl částečně jen o jednom, ale nevěděl jestli bude možnost, tento způsob použít a jak dlouho by to trvalo, než by se to stalo

„myslím, že to je úkol dělaný jak pro tebe” Jisung hodil nemilý pohled na Hyunjina, který z toho byl jak na jehlách. Když si vzpomněl co včera viděl, tak dost uvažoval o tom, že by to měl opravdu udělat. Felix vypadal dost psychicky sražený k zemi

„jo, já vím. Jen nevím jak to udělat” Hyunjin si promnul kořen nosu a zaklonil hlavu

„prostě mu zavolej, nebo raději ne. Mám lepší nápad, jeho rodiče budou stoprocentně doma a jeho máma tě naprosto zbožňuje. Tady je způsob, kterým se stoprocentně dostaneš až k němu. On před tebou z domu utíkat nebude, o to bych se nebál. Navíc si myslím, že nebude mít ani energii na to, aby utekl” Jisung měl pravdu. Felix byl naprosto bez energie a chuti k životu. Také měl pravdu že když tam půjde osobně, tak má jistotu, že se mu bude moct omluvit.

„dobře dobře, beru na vědomí” Hyunjin kývl a úplně stejně jako Jeongin, si lehl na postel. Byl už mírně unavený

„co takhle jít hned?”

„hned? Proč hned?”

„protože čin dřív, tím líp a navíc, aspoň budeme mít jednu věc z krku a budeme moct započítat i Felixe” Jeongin se posadil. Musel s Jisungem naprosto souhlasit, proto to taky řekl

„už máš tmu, není to trochu blbé tam teď chodit?” na jednu stranu měl Hyunjin pravdu, ale na druhou stranu bylo vlastně jedno, kdy tam přijde zaťukat

„nevymýšlej výmluvy proč to nejde, raději zvedni svůj líný zadek a běž” Jisung se postavil na nohy. Chytil Hyunjina ha ruku a takhl ho z postele. Hyunjin si jen povzdechl a taktéž si tedy nuceně stoupl a připravoval se, že si podstoupí velmi trapnou situaci.
Ale taky velmi úlevnou, když všechno půjde tak, jak má.