„pomoc! Pomocte mi někdo, prosím!”
Chan se vzpřímil, jen co uslyšel těchto pár slov. Co uslyšel zoufale volání o pomoc.
„slyšeli jste to?” podíval se na Changbina a Minha, kteří byli zabrání do svých věci na práci
„co jsme měli slyšet?” zeptal se Minho. Samozřejmě, že ani jeden z nich nic neslyšel
„volání o pomoc” Chan vydechl. Nevěděl co dělat, ani nevěděl kam by měl jít, aby toho dotyčného mohl zachránit
„není to Jeongin?” Changbin se napřímil úplně stejně, když si uvědomil, že je tu to riziko
„ne, to nebyl jeho hlas” Chan zavrtěl hlavou a zvedl se z gauče
„tak někdo ze smečky?”
„ani ti ne”
„tak kdo? Nikoho jiného, jak sobě blízkého slyšet nemůžeš Chane, moc dobře to víš” Minho na něj koukal s vážným výrazem
„neměl bych se na to vykašlat?” Chan se zamyslel a okusoval si tvář zevnitř
„pakliže, je to někdo blízký, tak neměl. Mohl bys litovat”
„ale kam mám jít, když nevím kdo to je a ani kde je? Co mám sakra dělat?” byl zoufalý. Něco mu rozhodně říkalo, že to není jen tak. Něco se opravdu děje.
Než stihl nějak dál zoufale přemýšlet, v kapsy od kalhot mu začal brnět telefon. Bez váhání ho vytáhl a hovor přijal
„hyung...” bylo to zatím jediné co ze sebe mladičký Jeongin stihl dostat
„děje se něco?” zeptal se Chan se strachem v hlase
„já jsem v pořádku, ale Felix...” mladší nevěděl jak to říct, bez toho aniž by začal panikařit
„uklidní se, co Felix?”
„on... On.. Šel do lesa. Jeho kamarád mi řekl, že se včera kvůli tomu pohádali. Také řekl, že Felixe někdo neustále pronásleduje. Mám strach, že se mu něco stane”
„už se asi děje” Chan zašeptal
„co?!” ozvalo se z druhé strany
„to neřeš”
„jak? Mám o něj strach” opravdu měl strach. Věděl, že se něco děje, ale sám by nebyl schopný zakročit. Hlavně, byl to Felix. Osoba, ke které Chan pravděpodobně přilnul
„oh, nic se neboj, všechno bude v pořádku” Chan uklidnil svoji betu a po rozloučení zavěsil.
Sám netušil, jestli začít panikařit, nebo v tom Felixe nechat. Ano, slyšel hlas, jen ho nedokázal přiřadit hned.
„Felix?” Changbin se podíval zvědavě na Chana a čekal na odpověď, jakoby to nebylo jasné
„jo, Felix. Pravděpodobně to byl jeho hlas”
„tak co tady ještě postaváš? Měl bys jít, než bude pozdě” Minho se zvedl úplně stejně, jako to udělal Chan před zhruba deseti minutama
„je dost možné, že už je pozdě”
„nikdy není tak moc pozdě, abys to aspoň trochu nemohl zachránit. Nenecháš ho přeci umřít, nebo ano? Co když je tam sám? Nebo mu někdo ubližuje. Opravdu to musí být ta osoba, na kterou jsi čekal. Jinak bys jeho volání neslyšel. Tak se pohnit, obuj boty a běž už, půjdeme s tebou, jestli chceš” Changbin, který stál už stejně, jako oni dva, chytil Chana za paži a odtáhl ho do chodbyčky pro boty.
Nevěděl, jestli je úplně dobře ho takhle táhnout, ale jedno věděl jasně. Šlo o osobu, ke které Changbin už od začátku cítil to samé, co tenkrát. Bylo to sice jen přátelské pouto, které s Yongbokem měl, ale bylo to silnější. Skoro jako rodina.
🐺
Zatím co tříčlenná skupinka šla hledat Felixe, on sám byl vystaven stresu, strachu a opětné paralýze. Nemohl uvěřit, že tohle je jedno ze stylu mučení.
Osoba v černém plášti se nad ním nakláněla a upírala na něj svůj pronikavý pohled se svítivými oči.
Felixuv dech byl stejný jako při astmatu.
Hlavu měl sklopenou a modlil se, prosil o pomoc. Nechtěl umřít v kleče, někde uprostřed lesa, za denního světla a rozhodně ne sám.
Uběhlo asi dalších patnáct minut a postava se nehla nikam dál jak metr kamkoliv okolo Felixe. Nechápal co se děje, bylo to tak zvláštní.
Přesto, když spatřil cosi stříbrného v ruce svého mučedníka, hlasitě polknul. Bylo to nabroušené ostří nože, které od sebe odráželo světlo a lesklo se.
Felix začal být tak ostražitý, že hlídal každý krok, ovšem to neznamená, že se přestal bát, nebo něco takového. Jen chtěl vědět, kdy zaútočí a bude usmrcen. Tělem sice pohnout nemohl, ale hlavou ano. Jenže, co mu to pomůže.
Když už se zdálo, že si Felixe nenávistně, hladově a zabškle, osoba dost prohlídla, tak měla v plánu zaútočit.
Felix, který zmerčil počíná, zavřel oči a začal křiče. Ne slova, ale prostě jen křičel v domnění, že ho někdo uslyší.
A měl pravdu. Když už čekal, že bude podříznutý, nebo zapíchnutý. Tak se ozval silný pád na zem mezi listí a větvičky. Varovné vrčení a v zápěti zakňučení.
Felix otevřel oči a spatřil černého vlka, sedět naproti němu a smutně kňučet.
Samozřejmě, že byl Chan naštvaný, že mu ten grázl utekl a celkem rychle, ale byl uvnitř sebe rád, že stihl pihatého chlapce zachránit.
Felix, ze kterého odpadla paralyza, se najednou válel na zemi a ulevně vydýchával.
Všichni tři, kteří šli Felixe zachránit, se přeměnili zpátky do lidské podoby a utíkali za ním.
„co tě to popadlo sem chodit?” spustil Chan, když se snažil pomoct Felixovi do sedu, aby si ho mohl prohlédnout, jestli není zraněný. Jenže Felix se nezmohl ani na jedno slovo, byl z toho všeho tak vysílený. Chtěl se jít jen zahrabat domu pod deku a spát co nejdéle. Ale nedokázal se ani pohnout.
„teď ho asi nech” promluvil Minho, který obešel Felixe ze zadu, chytl ho pod pažema a tahal ho na nohy. Cítil, jak je Felix labilní a že když ho pustí, tak se zkácí na zem
„Minho má pravdu Chane. Teď by potřeboval jen jít domů a odpočívat. Pak z něj musíme nějak vytáhnout co se stalo”
Changbin odsouhlasila Minhova slova
„tak ho odvedeme k nám” jen co to Chan dořekl, Felix usnul Minhovi v rukách
„dobrý nápad, ale neseš ho sám”
Trošku chaos a nesmysly, ale přesně tohle mám teď v hlavě 😔😔
Každopádně, doufám že aspoň vy se máte dobře moje babies ❣️
Odpusťte mi prosím chyby, mám teď takové slabé období a pořád bych brečela...
Luv ya💕💕
ČTEŠ
Alpha and his sunshine (Chanlix)
Fanfiction! PROBÍHÁ KOREKCE ! „jak hluboko ještě musíme jít, abych vám dokázal, že tu žádný příšery nejsou?" ptal se Felix, který sám v sobě ukrýval strach „dokud si nebudeme jistí, že tu opravdu nic není" Toto byla ona osudová chvíle, kdy se všechno změnilo...
