Alpha and his sunshine (Chanlix)

„řekl jsem, že tě ochráním"

Uprostřed noci se Felix probudil s nepříjemným pocitem, že na něj někdo kouká. Ale nebyl to ten nebezpečný pohled, byl takový jiný, skoro až hřejivý.
Felix se rozhlédl po pokoji, ale vzhledem k tomu, že ještě stále panovala temná noc, tak nic neviděl.
Proto se natáhl po zapínači od lampičky, co má vedle postele, a rozsvítil. Oči ho mírným přesto ostrým světlem zabolely a chvíli trvalo, než si zvyknul. Jeho pohled zakotvil na křesle, které se nachází v roku pokoje, naproti posteli.
Felix překvapeně zjistil, že pohled který ho vzbudil, patří Chanovi. Bez přestání na něj kouká, snad ani nezaregistroval, že Felix rozsvítil světlo a teď kouká i on na něj. Vypadá, jako by spal s otevřenýma očima.
Felix pomalu vylezl z postele a tichýma krokama šel k němu. Klekl si přímo před něj a svoji hřejivou ruku položil na tu Chanovu.
Chan zavřel oči a ulevne vydechl.
Felix se musel pousmat a zamyslet se. Jak by to vypadalo, kdyby se nerozmyslel jít za ním? Měl by stále otevřené oči? Celkem strašidelná představa.

„Chane...” Felix vlastně ani nevěděl, jak ho má oslovovat. Bál se, že se starší naštve, když na něj bude volat normálně jménem. Jenže, ani tohke Chana nedonutilo otevřít oči.
„Hyung...” Felix jemně poklepal rukou na jeho stehno, ale pořád nic. Pihatý chlapec si povzdechl a rozhodl se říct, to co úplně nechtěl. Netušil, jak bude Chan reagovat, teda pokud nějak reagovat bude.
Felix se postavil a svůj obličej pomalu přiblížil k obličeji staršího a zašeptal
„Chanie... Vztávej”

„hmmm” starší tiše zavrčel, ale oči pomalu otevřel. Jeho oči se střetly s těma hned naproti.
„Felixi...” Chan zašeptal úplně stejně, jako mladší předtím, aby nikoho v domě neprobudil

„co tu děláš?” Felix se zeptal, když si byl aspoň trochu jistý, že Chan vnímá

„můžeš mě tak oslovit znova?”

„co?” Felix vypadal dost zmateně, ale Chan měl ve tváři naopak vepsanou radost a v očích mu plápolalo cosi neznámého.

„ah, nech to plavat. Vraťme se k té otázce co jsi položil předtím, na co jsi se ptal?” Chan zvedl obočí. Úplně to plavat nechtěl nechat, když ho takhle Felix oslovil, tak si vzpomněl na Yongboka, ten ho takhle oslovoval pořád. Vždycky se vřelým úsměvem a u toho zářil jako sluníčko

„no... Ptal jsem se, co tady děláš”

„slíbil jsem ti přece, že na tebe dám pozor” Chan trhl ramenama
„pak že já mám špatnou paměť”

„ale přece mi nemusíš sedět uprostřed noci v pokoji a koukat na mě. Víš jak jsem se lekl?” Felix se hraně chytil na místě, kde má srdce a s vykulenýma očima koukal vyčítavě na Chana

„nemohl jsem si pomoct”

„to je lepší, než jakákoliv výmluva. Jsem rád, že jsi upřímný” Felix se otočil a lehkými kroky se vracel zpátky k posteli

„Felixi s kým to tam mluvíš takhle pozdě?” za dveřma se ozval hlas jeho mami. Felix se vylekaně otočil na Chana a přemýšlel co má dělat takhke rychle

„schovej se” mladší šeptal na vlka, který stále seděl v křesle
„s nikým tu nemluvím”

„já si jsem ale jistá, že jsem tě slyšela s někým mluvit, jdu se podívat” Felix rychle vytáhl Chana za ruku na nohy a žďuchl ho na zem vedle postele z druhé strany ode dveří, aby na něj nebylo vidět. Ovšem rána to byla celkem dost slyšitelná
„Felixi, co to vyvádíš takhle pozdě večer? Děláš rámus, jako kdyby ti tady pochodoval slon” Felix se nervózně zasmál a hlavou mu proběhla myšlenka: slon? Tak to v tom lepším případě

„já jen, vzbudil mě sen a tak...” absolutně netušil co říct, ale modlil se, aby se jeho máma nešla podívat po pokoji. Občas se hodně nedůvěřivá

„sen? Co se ti zdálo?” starostlivě k němu přišla a prohlížela si ho

„už si to nepamatuju, jen vím, že moc pěkný nebyl” výhoda toho, že se ve většině případů stane, že si nemůžete vzpomenout co se vám zdálo, ale víte, že jste se lekli

„tak to bude určitě dobré, ale teď bys měl jít spát, ráno jdeš do školy, tak ať nejsi unavený” Felixova máma se na něj usmála a z pokoje odešla, zavřela dveře a Felix úlevně vydechl.
Když si byl jistý, že se už nevrátí, tak se šel rychle podívat za postel.
Chan se válel na zemi a zadržoval polest, kterou mu způsobil Felix, kdy ho shodil na zem. Držel si natlučené pravé koleno a snažil se nevypustit žádnou ze slz, které se chtěly dostat ven. Občas se prostě stane, že i Alfu něco bolí, ale nikdy si nemyslel, že až takhle

„oh” Felix urychleně klekl na zem a po čtyřech se k Chanovi přiblížil
„promiň, nechtěl jsem tak silně” bylo na něm vidět, že toho lituje. Opravdu mu nechtěl ublížit

„to nic, uzčitě to přejde” dřevěná hrana postele je odjakživa neřád a vždy to schyta buď koleno a nebo holení kost.

„když to říkáš” Felix se vyplazil na svoji postel a znovu zalezl pod deku. Nechtěl přemýšlet co bude Chan dělat, nebo co má teď v plánu, ale chce se jen vyspat
„hodláš tady zůstat až do rána?”

„nevím, asi jenom počkám než usneš a půjdu”

A takhle to chodilo už asi deset dní. Každý večer měl Felix ke spaní společnost. Pak když se ráno probudil, tak byl Chan fuč.
A dnes to nebyla výjimka.
Felix ležel v posteli a svůj pohled směřoval na Chana, který jako obvykle seděl v křesle.

„hodláš tohle dělat ještě hodně dlouho? Celkem mě to znervoznuje”

„tak dlouho, dokud nebudu mít jistotu, že už to nebude potřeba” Chan odpověděl na otázku a otočil na další stránku v knize, kterou četl. Felix ani nevěděl, kde ji vzal, protože sám jich tu moc nemá.

„já si myslím, že není potřeba mě hlídat při spánku”

„ve spánku je člověk nejvíce bezbraný, takže nemáš pravdu” Chan vyvedl Felixe z omylu
„jsem si jistý, že tvůj nepřítel jen čeká na správnou chvíli, aby mohl zaútočit a kdy to nejvíc nečekáš? Když spíš, takže je to jen takové menší opatření. Taky bys neměl chodit po venku sám a měl by ses vyhýbat podezřelým lidem”

„krásné kázání, ale teď vážně. Nepotřebuju abys mě hlídal, jako malé dítě, doma jsem snad v bezpečí, ne? Nepřeháněj to zase” Felix ležel na zádech a koukal na strop. Nechtěl koukat na Chana, už ho viděl tolikrát, že se mu o něm i zdálo

„Yongboku!!” Chan varovně zavrčel a najednou se nad Felixem nakláněla chlupatá černá potvora. Felix měl samozřejmě z Chanovi vlčí podoby větší rezpekt a strach, než něho samotného. Vylekaně vytřeštil oči a jeho srdeční tep se zrychlil. Téměř ani nepostřehl, že ho Chan oslovil jeho korejským jménem.
Felix pomalu natáhl ruku a ještě opatrnější ji položil mezi oči a lehce ho hladil.
Vlkovy oči se pomalu zavíraly, ale neusínal pouze mu to dělalo dobře. I Felix byl klidnější, ale jen do doby než zahřmělo a udeřil první silný blesk.
To Felix dal rychle ruku pryč a vystrašeně se schoval pod vlkovo tělo, kde se momentálně cítil v bezpečí.
„koukám, že se bouřky bojíš víc, jak smrti” to už se nad mladším nenaklánělo zvíře s hřejivou černou srstí, ale lidské tělo, i tak mu jakákoliv podoba, dávala ten samý pocit bezpečí. Což bylo dobře.
Z dálky se ozvalo další hřmění a Felix omotal ruce okolo Chanova pasu a strhl ho na sebe. Byl jako mládě opice, které má omotane ruce i nohy okolo své matky
„neboj se, jsem tady, i když je bouřka neškodná a hlavně teď a tady, tak tě ochráním”

Hello

Jsem tak unavená z toho nic neděláni, že mi dělá problém i něco napsat a vymyslet 🥺

Každopádně, doufám že se aspoň trochu díl líbí 😊

Luv ya my babies 💕✨❣️💕

Btw. Možná se někde naskytne nějaká chyba, tak mi ji prosím odpusťte