Pohled Mayi:
Bylo už po osmé když jsem odjížděla domů z tréninku. Dělám už osm let závodně motocross. Ale jen co jsem přijela před náš dům moje pozitivní nálada byla ta tam. Po naší zahradě byly poházené kelímky, pár lidí si užívalo v našem bazéně a pár jich zvracelo do našich záhonů. Shit. Někdy je fakt příšerný s těma holkama bydlet ale na druhou stranu mi hodně pomáhaly když tu pro mě nikdo jiný nebyl. Jen jsem si odfrkla, zaparkovala motorku a začala se prodírat davem. Vzala jsem si do ruky červený kelímek a dala si silného loka. Když už to tu je tak toho snad využiju ne? Jen co jsem dopila ten nápoj zezadu se na mě nalepily něčí ruce. Fuj. Vytrhla jsem se z jeho sevření a rozhodla se najít můj pokoj. Opravdu dnes nemám sílu ze sebe odlepovat slizký chlapy. Otevřela jsem dveře svého pokoje a rychle je zase zavřela. Už jsem se chystala rozvalit se na mou postel ale něco mě zarazilo. Z postele se na mě koukal.. Dominik.
" Um.. Co děláš v mém pokoji?" Zeptala jsem se zaraženě a sedla si na židli u stolu.
" Jen jsem chtěl být sám." Pokrčil rameny.
" Aha. No tak to bych tě asi neměla obtěžovat." Odvětila jsem a začala se zvedat k odchodu.
" Ne, zůstaň" Chytil mě za ruku a podíval se mi do očí. Přišlo mi to jako hodina co se na sebe koukáme i když to bylo jen pár vteřin. Jeho horká ruka mi svírala paži. Byl to tak krásný pocit.
"Prosím." Dodal ještě a pustil mě. Místo, kde mě držel se mi znovu ochladilo. Sedl si znovu na postel a pokynul mi ať si přisednu.
" Docela mě udivuje, že někdo jako ty dává přednost moji přítomnosti před všemi těmi lidmi za dveřmi. " Nadzvedla jsem obočí a opřela se na posteli o lokty.
Dominik se ušklíbl a odpověděl. "Taky mě to docela udivuje princezno, ale dneska prostě nemám náladu na všechny ty lidi." Nadzvedla jsem obočí nad tím oslovením ale nic nenamítala. Normálně by mi vadilo kdyby mi takhle někdo říkal ale od něj to znělo tak, jinak.
" Vypadá to, že jarní depka ti už skočila hah?" Rýpl si do mě.
" Jo, jarní depka je zcela pryč" Ujistila jsem ho a otočila na něj hlavu.
" Mám ještě jednu otázku" Řekl a zněl trochu vážně.
" Stejně mi asi nezbývá nic jiného než ti odpovědět"
" Bereš prášky na stres, co?" Odpověděl po chvíli. Při téhle větě jsem strnula. Jak to mohl vědět?
" Šmejdíš mi ve věcech Dominiku?" Řekla jsem trochu víc nahlas a propálila ho pohledem.
" Já se ptal první." Odvětil zcela klidně. Začínala jsem si promýšlet, co odpovím.
" No.. Jo na stres, jasně. " Nevím proč, cítila jsem se provinile.
" Proč?" Zeptal se. Připadalo mi, jakoby mi jeho pohled vypaloval díru do tváře.
" Nevím proč bych se měla zodpovídat někomu, jako jsi ty" Zakroutila jsem nechápavě hlavou a vyhýbala se jeho pohledu. Chvíli jsme jen tak tiše leželi a nic neříkali.
" Někdy prostě" začala jsem a Dominik zpozorněl "někdy mám pocit, že můj mozek šlape až moc rychle. Nutí mě přemýšlet nad tolika věcmi a nikdy, nikdy se nezastaví. Nemám ani na chvíli klid.. dokud si nevezmu prášky" Dokončila jsem svůj proslov a polil mě zvláštní pocit. Nikdy jsem to nikomu neřekla, byl to krásný pocit, že to někdo ví.
" Jo, chápu to" odpověděl Dominik po chvíli " ale buď opatrná, znám hodně lidí, co pro ten pocit byli schopni udělat vše." Z toho jak to řekl jsem usoudila, že to bere hodně vážně.
" No každopádně je už dost pozdě, měl bych najít kluky a dostat je nějak domů." Řekl pobaveně.
Začal se zvedat ale před dveřma se ještě otočil a zeptal se.
" Dáš mi číslo a ig?" Usmál se a podával mi mobil.
" Jasně."
" Můžu zavolat až budu potřebovat.. tebe?" Usmál se tím jeho sladkým úsměvem.
" Jo, zavolej klidně i kdyby jsi nepotřeboval." Na to se usmál ještě víc a odešel z pokoje.
Já jsem se jen rozvalila zpět na postel a přemítala co se právě stalo.
...
