Kdybyste mohli být na jeden den kýmkoliv na světě, kým byste byli? Tahle zdánlivě řečnická otázka je pro mě až moc reálná. Každý den se totiž probouzím v těle cizího člověka, sleduji jeho den a tiše vyčkávám až usne, abych se následující ráno probud...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Se svým osudem jsem byla smířená. Akceptovala jsem svou polovičatou existenci. Ale něco mi stále nedalo spát (to je vtipné, protože já vlastně nespím). Stále mě trápila jedna nezodpovězená otázka, a to přímo ta nejbytostnější. Kdo jsem? Jsem vůbec někdo?
Nemám ponětí, jestli mám nějakou identitu sama o sobě, nebo jsem jen putující podvědomí. Občas mám pocit, že jsem kdysi dávno možná někým byla. Jsou dny, kdy se probouzím do nového těla a cítím, že tohle nejsem já. Že všechno tohle putování, propůjčování si cizích obličejů a žití cizích životů není to, co ze mě dělá mě. Že jsem kdysi dávno, možná jsou to měsíce a možná roky, byla někým skutečným, měla svůj vlastní život, vlastní přání, trápení a sny.
Hlavně ty sny.
Nikdy nevím, co se mým nositelům zdá, když usínají. Jakmile usnou, mizím někam do nebytí. Ale jeden sen se mi neustále opakuje. Nevídám ho každou noc, to ani zdaleka, ale občas se mi vkrade do mysli a většinou se po něm budím otřesená a zmatená. Opakuje se, takže nemůže patřit mým nositelům. Musí být můj vlastní. A já si ho chráním jako něco posvátného, něco vzácného. Je to jediná věc na celém světě, která je skutečně moje. Která není vypůjčená.
Není to přitom žádný krásný sen, spíš noční můra. Vidím dvě velká světla, která se velmi rychle přibližují. Hlavou mi vždycky blikne vtipná myšlenka, že jsou to dvě slunce, která padají na zem. To samozřejmě nedává smysl, ale co ve snech smysl dává? A potom mě ochromí tupá bolest v zádech. Najednou necítím nohy a ruce a začínám se vznášet ve vakuu. A je mi jasné, že pokud jsem někdy existovala, tohle je přesně ten moment, kdy jsem existovat přestala. Jestli jsem kdysi, snad v minulém životě, byla někým konkrétním, ta dvě padající slunce musí být příčinou toho, proč už nikým nejsem.
A stejný sen mě probudil i tentokrát. Prudce jsem otevřela oči. Musím ještě dodávat, že to nebyly moje oči? Že jsem je stejně jako nohy a ruce a všechno ostatní měla propůjčené na jeden den, a že je budu muset na konci dne vrátit? Můj nositel chvíli zíral do stropu, jako by taky zpracovával sen o dvou padajících sluncích. Na stropě byla nalepená spousta hvězdiček, které by ve tmě vydávaly fluorescentní světlo. Po několika minutách se teprve vymotal z peřiny a položil bosé nohy na chladnou podlahu.
Jsem ráda, že většina lidí začíná den cestou do koupelny a pohledem do zrcadla. Alespoň se tak hned ráno dozvím, s kým mám tu čest. Prošla jsem dětským pokojíčkem do chodby a zavřela za sebou dveře, na kterých byla z barevného papíru vystříhaná písmena formující jedno slovo – Aaron. Patrně jméno mého dnešního nositele.
Koupelna byla malá a studená. U umyvadla stálo modré plastové štokrle, na které si můj nositel musel stoupnout, aby dosáhnul na kohoutek. Ze zrcadla se na mě usmíval obličej zhruba šestiletého chlapce, kterému nejspíš nedávno vypadly přední mléčné zuby, protože měl uprostřed úsměvu velkou černou díru.
Kdybych mohla, nadávala bych. Nenáviděla jsem, když jsem musela být v těle dítěte. Jejich životy byly nudné a nezajímavé, jejich hry hloupé a neustále padaly a odíraly si kolena. V televizi sledovaly kreslené nesmysly a na dobrou noc jim rodiče četly ty nejstupidnější pohádky. To už bych radši byla drogový dealer nebo babička v domově důchodců. Aaron vzal do ruky malý kartáček na zuby se Sponge Bobem a urputně si čistil svých zbývajících pár zubů tak silně, až jsem se divila, že mu nekrvácejí dásně.
Celou dobu jsem myslela na dvě padající slunce a na to, jak bych se s nimi nejradši setkala znovu, pokud by to znamenalo, že už se nikdy nebudu muset probudit v cizím těle.
