Zlodějka těl ✓

EPILOG

Občas hraju sama se sebou takovou hru. Někdy, když ráno vstávám, ptám se sama sebe: Kým dnes budu? Budu muž nebo žena? Jakou budu mít barvu pleti? Kolik mi bude let a jak strávím dnešek?

Během dne si potom přičítám bod za každou věc, kterou jsem uhodla správně.

Mé ranní rituály se od té doby, co jsem opustila Chicago, sice výrazně změnily, ale své hry jsem se nevzdala. Dnes budu mít hnědé vlasy, špičatou bradu, bledou kůži a neonově zelené oči. Budu mladá, zhruba dvacetiletá dívka, která za těch několik dní, které strávila na útěku, naštěstí trochu přibrala, ale přesto mi budou vystupovat klíční kosti a klouby na rukách. Budu mít úzké rty a dlouhý nos.

Konečně jsem rozlepila oční víčka a rozhlédla jsem se po motelovém pokoji, zaplaceným kreditní kartou Florence Whittakerové, který se stále ještě utápěl v temnotě. Vyhrabala jsem se z postele a po paměti jsem šouravým krokem došla do koupelny. Nahmatala jsem ve tmě vypínač a konečně jsem v chabém světle vycházejícím z ušmudlané žárovky nad umyvadlem zahlédla svůj odraz v zrcadle.

Dneska jsem vyhrála všech deset bodů. Už poněkolikáté za sebou. Nikdy bych neřekla, jak úžasné to je – vstávat každý den v tom stejném těle a nosit stále tu stejnou tvář.

Je mi celkem jedno, jak mi budete říkat. Jsem Hej, ty. Jsem Jane. Jsem Brooklyn. A občas, když je to potřeba, jsem taky Florence. Hlavně jsem ale paní svého vlastního těla.

Velmi rychle jsem si nacpala do batohu těch pár věcí, které mi patřily, a potichu jsem vyklouzla ven. Na prázdné recepci jsem odhodila kartu od pokojových dveří a než jsem vyšla na ulici, nasadila jsem si černé sluneční brýle, ačkoliv do úsvitu ještě zbývala skoro hodina. Zamířila jsem na autobusové nádraží, kde jsem plánovala nasednout na první ranní autobus mířící do San Francisca.

Byla jsem sice paní svého těla, ale nebyla jsem paní svých vzpomínek. Byla jsem ale připravená je získat zpátky. Ať to stojí cokoliv.

***KONEC***