Kdybyste mohli být na jeden den kýmkoliv na světě, kým byste byli? Tahle zdánlivě řečnická otázka je pro mě až moc reálná. Každý den se totiž probouzím v těle cizího člověka, sleduji jeho den a tiše vyčkávám až usne, abych se následující ráno probud...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Probudila jsem se do svého oblíbeného těla.
Přestože s většinou svých nositelů jsem se setkala jen jednou a už jsem je nikdy ani neviděla, někdy se mi stalo, že jsem v davu zahlédla tvář, kterou jsem dříve nosila. V Chicagu žije přes dva a půl milionu lidí. Dost na to, abych v něm mohla cestovat do skonání věků. Nějakým způsobem jsem totiž k Chicagu vázaná, nikdy jsem nebyla za hranicemi tohoto města. Nechápu proč, ale nikdo z mých nositelů nikdy nevytáhnul z Chicaga paty, když jsem s nimi byla – jako by v tomhle městě nikdo necestoval nebo nedojížděl za prací. Ale kdybych měla vyjmenovat vše, co na svém putování nechápu, nejspíš bych se nedopočítala.
Nevím, jestli cestuji na základě nějakého algoritmu, jestli je v tom logika a smysl, nebo jen bloumám časoprostorem a náhodně okupuji hlavy náhodných lidí a žiju jejich náhodné životy. Ale občas se do svých těl vracím. Se Charlotte už jsem se už víckrát neviděla. Oproti tomu Mirandu jsem navštívila celkem třikrát.
V těle Mirandy Cookové jsem se probudila poprvé na její třicáté narozeniny. Bylo to někdy na podzim a venku pršelo jako z konve. Oslava byla skromná, jen nejbližší rodina a malý dort. Miranda nepila, protože byla těhotná. Podle toho, jak se přes břicho nedokázala pořádně natáhnout pro skleničku džusu, jsem usoudila, že jí do porodu už moc času nezbývá. Podruhé jsem Mirandu navštívila krátce po narození jejího syna, ale nepobyla jsem s ní moc dlouho. Miranda totiž po pár hodinách usnula vyčerpáním, zatímco kojila svůj malý uzlíček štěstí. A já jsem byla zase nucená se přestěhovat.
Když jsem zjistila, že jsem už potřetí Mirandou, zaplavila mě nepopsatelná radost. Ten den jsem měla velké štěstí. Občas jsem muž, který mlátí svou ženu, občas jsem mrznoucí bezdomovec a někdy jsem jen věčně naštvaná učitelka, která nenávidí svou práci. O to víc si vážím dnů, které mohu trávit s lidmi, jako je Miranda. S lidmi, kteří mají rádi svůj život, kteří mají milující rodinu a jsou obklopeni samými hezkými věcmi. Mirandu probudil křik jejího syna z vedlejšího pokoje. Unaveně se zvedla a šouravým krokem došla k němu, oči stále trochu zalepené.
Když nahlédla do dětského pokoje, pocítila jsem na duši pohlazení. Malé klubíčko radosti od našeho posledního setkání hodně povyrostlo a pokoušelo se v postýlce převalit na břicho. Tíha vlastního těla ho však vždycky vrátila zpátky na záda, a to byl nejspíš důvod jeho pláče.
„No tak, tiše, máma je tady," zašeptala Miranda, když přišla k postýlce. Malý chlapec k ní natahoval svoje baculaté ručičky a u nosu se mu dělaly kvůli pláči bublinky. Byl nádherný. Měla jsem trochu pocit, jako by byl můj. Samozřejmě, že nebyl. Byl Mirandy.
Chlapec se do očí své matky zadíval pohledem odpovídajícím mnohem staršímu dítěti. Jako by v její tváři zahlédl nějaký stín. Okamžitě přestal plakat a jen ji zkoumavě sledoval. A já jsem měla na okamžik pocit, že se nedívá na svou matku, ale na mě. Bylo vůbec možné, aby mě to nemluvně dokázalo vnímat?
„Zlatíčko, copak se děje?" ptala se Miranda starostlivě, zatímco si brala syna do náručí. Začala s ním přecházet po pokoji, kolíbat ho ze strany na stranu a tiše mu pobrukovala ukolébavku. Po několika minutách chlapec znovu usnul a Miranda ho odložila do postýlky.
Podívala se na hodiny a promnula si oči. Ručičky ukazovaly šest ráno. Kdybych měla vlastní dech, nejspíš bych ho v tu chvíli zadržela, protože jsem se lekla, že je to všechno. Že si půjde ještě lehnout a já z jejího života opět zmizím. To ale nesmí! Musím zjistit ještě tolik věcí! Jak se chlapec jmenuje, jak je starý a jestli je zdravý. Jestli její manžel nakonec sehnal vysněnou práci, o které mluvil minule. Jak se daří její matce, kterou poslední dobou trápí klouby.
Možná jsem byla Mirandou trochu posedlá. Ulevilo se mi, když si znovu promnula oči a místo zpátky do postele zamířila do kuchyně, kde postavila vodu na čaj. Doufala jsem, že mě čeká dlouhý den v její kůži, protože to by byl balzám pro mou pošramocenou duši. Napadlo mě, jestli vůbec nějakou duši mám, ale rychle jsem se tou otázkou přestala zabývat. Tyhle myšlenky většinou stejně nikam nevedly. Místo věčného dumání a doufání jsem se naučila naplno se ponořit do životů mých nositelů.
Naučila jsem se vychutnávat si i takové věci, jako obyčejný toust s marmeládou a heřmánkový čaj, který si Miranda připravila k snídani. Taková rána jsem měla ráda. Nenáviděla jsem, když bylo ráno hektické, a já zmizela z domu dřív, než jsem si stihla udělat obrázek o svém nositeli. Miranda ale nikam nespěchala. Dívala se z okna, poslouchala štěbetající ptáky a užívala si ticho, které takhle brzo ráno panovalo v jejím domě i a ulicích v okolí. O nohu se jí otřela kočka – nejspíš nový přírůstek do rodiny, protože z minulé návštěvy jsem si ji nepamatovala. Miranda ji jednou rukou bezmyšlenkovitě zvedla, položila si ji na klín a začala ji drbat za uchem. Kočka hlasitě předla, heřmánkový čaj příjemně voněl a mně bylo... hezky. Po hodně dlouhé době jsem byla se svým putovním životem spokojená.
Přála jsem si zůstat. Kéž bych mohla do konce svého života být Mirandou, jíst marmeládové tousty a sledovat svého syna, jak roste a stává se z něj dospělý člověk. Bohužel, takový luxus mi nikdy nebude dopřán.
