Kdybyste mohli být na jeden den kýmkoliv na světě, kým byste byli? Tahle zdánlivě řečnická otázka je pro mě až moc reálná. Každý den se totiž probouzím v těle cizího člověka, sleduji jeho den a tiše vyčkávám až usne, abych se následující ráno probud...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zajela jsem ke krajnici a vypnula motor. Sice jsme byli ještě několik mil od čtvrti, ve které stál Shawnův dům, ale oba jsme ve vzduchu cítili blížící se loučení. Za celou cestu jsem nepromluvila, a Shawn své pokusy o zahájení konverzace velmi rychle vzdal. Jakmile ale interiér auta přestalo naplňovat pravidelné vrčení motoru, rozhostilo se mezi námi tak nepříjemné ticho, že jsem to už nedokázala vydržet.
„Omlouvám se, že jsem tě do toho všeho zatáhla," řekla jsem Shawnovi. I když jsem byla moc ráda, že jsem ho poznala, nakonec mi bylo vážně líto, čím si kvůli mně musel projít. Za jeden den toho zažil víc než většina lidí v jeho věku za celý život.
„Ale stálo to za to, ne?" poznamenal Shawn. Natáhnul ze svého místa spolujezdce ruku mým směrem a něžně mě chytil za předloktí. „Podívej, jsi z masa a kostí. Ve svým těle. Tohle už ti nikdo na konci dne nevezme. Až usneš, vzbudíš se zase na tom stejným místě," mudroval, a aniž bych si všimla, jak k tomu došlo, měli jsme najednou propletené prsty jako dva milenci. Ty jeho pořád strašně studily.
„To ještě není jisté, zatím jsem neměla moc času dát si šlofíka a otestovat to," zamumlala jsem a obratně jsem naše prsty rozmotala. Vytáhla jsem klíčky ze zapalování a odepla jsem si pás.
Shawn mě napodobil a zeptal se: „Kam jdeme?"
„Na zmrzlinu," odvětila jsem. Než jsem vystoupila z auta, natáhla jsem se do přihrádky v palubní desce a vytáhla jsem odtamtud černé sluneční brýle, které tam nechal někdo z agentů. Ve zpětném zrcátku jsem zkontrolovala, že přes tmavé sklo neprosvítají moje neonové duhovky, a byla jsem připravená vyrazit.
Přes silnici byla benzínka. Sice to nebyl nijak nóbl podnik, ale nanuky na špejli tam určitě měli. Nejdříve jsme ale oba zamířili na toalety, kde jsme se pokusili smýt si z obličeje zaschlou krev, abychom nezpůsobili obsluze a dalším zákazníkům šok. Sešli jsme se po několika minutách u mrazáků.
„Asi to nebude tak dobrá zmrzlina, jako ta, na kterou jsi mě vzal, když jsem ti okupovala hlavu," ušklíbla jsem se provinile, „ale chtěla jsem ti to nějak oplatit. Navíc tě zve Florence, a přece by ses nehádal s mrtvou ženskou," zamávala jsem peněženkou blonďaté agentky.
Sedli jsme si s nakoupenými nanuky na lavičku, která byla vedle parkoviště na druhé straně benzínky. Možná jsme vypadali jako blázni, když jsme tam s tvářemi plnými modřin a škrábanců seděli a navzdory mrazu lízali zmrzlinu, ale já jsem konečně pocítila něco jako klid a mír v duši. I když mi mrznul zadek a prsty na rukou, byla jsem v rámci možností šťastná. Věděla jsem totiž, že ten zmrzlý zadek patří mě a nikomu jinému.
„Takže vzpomínky se ti nevrátily?" nadhodil Shawn.
„Ne," posmutněla jsem. „Je to, jako by mi někdo vygumoval všechno, co se stalo před tou nehodou. Paměť mi nesahá dál než k těm dvěma padajícím sluncím, co vlastně nikdy nebyla slunce."
