Zlodějka těl ✓

Shawn (4)

Byl to nejlepší den mého života, alespoň co si pamatuju. Nedá se říct, že by byla konkurence nějak vysoká, ale to nic nemění na tom, že se Shawn postaral, abych na den strávený s ním nikdy nezapomněla. Připadala jsem si skoro jako člověk. Skoro jako by na mě někomu záleželo.

Šli jsme na zmrzlinu. Povídali jsme si o jeho plánech do budoucnosti, o mém cestování mezi nositeli, o jeho oblíbených filmech a také o dvou sluncích, o kterých se mi občas zdá. Shawn se toho chytil jako veš na vlasech a snažil se rozklíčovat, co to může znamenat. Neustále přicházel s teoriemi, které by vysvětlovaly můj původ. Jedna byla šílenější než druhá, od astrální projekce přes telepatii až k té nejbláznivější, ve které jsem byla polobůh.

Nebo jsem jen neukotvená myšlenka, nadhodila jsem, abych jeho nadšené odhalování mého původu zabrzdila dřív, než mě označí za nehmotnou zombie nebo podobný nesmysl.

„V tom případě jsi nejzajímavější myšlenka, jakou jsem za poslední dobu měl," odpověděl mi. Možná to měla být poklona, možná si ze mě jenom střílel. To jsem nepoznala. „Ale nemyslím si, že jsi jen myšlenka," pokračoval. Mé únikové manévry nejspíš nezafungovaly. Nechtěla jsem se bavit o svém původu, protože to byla otázka, nad kterou jsem dumala celou věčnost – alespoň mně to jako věčnost připadalo – a zatím jsem s žádnou odpovědí nepřišla. Pochybovala jsem, že se během jednoho odpoledne dostanu až k pravdě. A vlastně jsem ani nevěděla, jestli to skutečně chci vědět. Dokud jsem nic netušila, alespoň jsem nemohla být zklamaná.

Neměl bys jít vyzvednout tu knížku pro Kaylu? upozornila jsem ho, ale ani to nezabralo, protože se podíval na hodiny a odbyl mě s tím, že je ještě spousta času.

„Pořád mi na tobě totiž něco nesedí," dumal nahlas. Už mu bylo dokonce jedno, že sedí v rohu kavárny a zdánlivě si povídá sám se sebou. „Ráno, když jsem šel do školy a řítil se na mě ten autobus, vůbec jsem si ho nevšimnul. Bejval by mě zajel, kdybych neuskočil, ale já si nepamatuju, že bych ten pohyb učinil záměrně."

Třeba to byl reflex, přispěchala jsem s racionálním vysvětlením.

Shawn zavrtěl hlavou, následně si podepřel bradu rukama a zahleděl se do prázdné sklenice po zmrzlinovém poháru, který byl mimochodem vynikající. „Jak říkám, já o tom autobusu nevěděl, dokud jsem se nezvednul ze země. Bylo to, jako by mě strhla nějaká neviditelná síla. Měl jsem pocit, že mi někdo škubnul tělem do strany, aniž bych to čekal. Myslím si," zamračil se a na chviličku se odmlčel, „že ať už to funguje jakkoliv, za ten pohyb můžeš ty."

Nesmysl, začala jsem odmlouvat. Nemůžu své nositele nijak ovládat nebo jim poroučet, co mají dělat. Takhle to nefunguje.

„Stejně jako s nimi nemůžeš mluvit?" podotknul trefně Shawn. „Mám takovej pocit, že na mě ty tvoje pravidla moc neplatí."

Měl rozhodně pravdu v tom, že nebyl mým typickým nositelem. Už jenom to, že dokázal v hlavě slyšet můj hlas, se vymykalo všemu, co jsem o svém putování do té doby věděla. Bylo opravu možné, že se na něj nevztahovala ani další pravidla?

Prudce vyskočil od stolu a začal se balit do bundy, čímž mě vytrhnul z přemýšlení. Co vyvádíš? zeptala jsem se.

„Jdeme to otestovat, ne?" řekl s nadšením v hlase, zaplatil za kávu a zmrzlinu a vyběhnul na ulici, kde mi začal vysvětlovat svůj plán. „Třeba nad svými těly dokážeš převzít kontrolu, ale nevíš to, protože tě nikdy ani nenapadlo to zkusit. Možná je zapotřebí ten správnej... jak nám to říkáš, nositelé? Třeba to funguje jen s určitými nositeli."