Zlodějka těl ✓

Alyssa (3)

Bojovala s dechem. Cizí ruce do ní strkaly a hrubě si ji předávaly mezi sebou. Někdo jí položil dlaň na hlavu a donutil ji skrčit se. Než se nadála, seděla na místě, které muselo být zadním sedadlem auta. Zápěstí měla svázaná za zády, takže se nemohla pořádně opřít, a s každým hrbolem nebo zatáčkou, kterou auto vybralo, se málem odporoučela k podlaze.

Alyssa neměla daleko k panickému záchvatu. Snažila se křičet, prskat kolem sebe a nadávat, ale roubík v puse jí v tom bránil. Cítila jsem, jak se jí po tvářích valí slzy a od pláče se jí ucpává nos, takže dýchání bylo s každou minutou obtížnější a obtížnější.

Kňučela bolestí. Plastová stahovací páska, kterou měla ruce znehybněné, se jí bolestivě zařezávala do kůže a s každým jejím pohybem a snahou se osvobodit se jí paradoxně zarývala hlouběji a hlouběji. Několikrát se za jízdy praštila hlavou o dveře. Nevěděla, kde je, ani co se s ní děje.

Nejhorší na tom ale byla ta tma. Než se totiž událo tohle všechno, někdo Alysse přetáhnul přes hlavu plátěný pytel z neprostupné tmavé látky, který naprosto bezvadně blokoval sluneční paprsky. Tím byla její a také moje dezorientace dokonána. Cítila jsem, jak nás auto odváží bůhví kam a snad poprvé za dobu, co si pamatuju, jsem měla skutečný strach.

Úroveň paniky, kterou Alyssa pociťovala, stále narůstala. Začala hyperventilovat, ale s ucpaným nosem a roubíkem v ústech se jí nedařilo dostat do plic dost vzduchu. Bála jsem se, že se udusí, a proto jsem se rozhodla jednat.

Muži v oblecích už stejně věděli, že tu jsem. Museli to vědět, protože jinak by jejich počínání nemělo žádné vysvětlení. Znovu jsem se vydrala na povrch Alyssina vědomí a už podruhé jsem jí ukradla tělo, aniž by mi k tomu předtím dala svolení. Jakmile jsem nad jejím chováním měla plnou kontrolu, přestala jsem s marnou snahou se vysvobodit nebo rozkřičet, a místo toho jsem se snažila v klidu sedět a zpomalit abnormálně zrychlený dech.

Vlna adrenalinu v krvi se postupně vyplavovala. Jestli si muži v oblecích, kteří jistě seděli na předních sedadlech, všimli změny v mém chování, nedali to najevo. Alyssu jsem uklidila do nejzazší části vědomí, kde se schoulila do klubíčka jako zmlácené štěně. Její přítomnost jsem dál cítila jako zvláštní chvění v žaludku.

Zaposlouchala jsem se do tichého vrčení motoru a svištivých zvuků aut, která jsme po cestě míjeli. Doufala jsem, že zaslechnu něco, co by mi dalo odpověď na všechny palčivé otázky, jež mi zrovna okupovaly mysl. V první řadě jsem samozřejmě chtěla vědět, kam mě vezou a co po mně chtějí. Jen v těsném závěsu za těmito otázkami se vznášel obrovský otazník nad tím, jaký osud čeká Shawna.

Podle absolutního ticha jsem poznala, že se mnou v autě nesedí, ale tohle zjištění mi neposkytlo dost inorfmací potřebných k tomu, abych se o něj přestala bát. Když jsem ho viděla naposledy, mířilo na něj pět pistolí. Při pomyšlení na to, že by mu někdo mohl ublížit, se mi sevřelo srdce. Bývala bych ho radši nikdy nepotkala a dál přežívala nekonečně dlouhé a šedivě stejné dny jako tichý parazit, pokud by to znamenalo, že se jemu nic nestane. Dala bych všechno za to, aby mohl v bezpečí odmaturovat, nastoupit na Severozápadní univerzitu, konečně říct Kayle, že ji má rád, a mít s ní deset dětí. Dobře, možná ne deset, ale jedno nebo dvě...

Zamotala jsem se do vlastních myšlenek stejně jako Shawn občas do svého vyprávění, když se pro něco nadchnul. Nevím, jestli jsem tuhle vlastnost měla v sobě vždycky, nebo jsem ji od něj odkoukala, ale pomalu mě přiváděla k šílenství. Potřebovala jsem, aby mi někdo alespoň naznačil, že je se Shawnem všechno v pořádku. Nevědomost mě zabíjela a řezala mě přímo do duše ještě víc než pevně utažené pásky kolem zápěstí.