Zlodějka těl ✓

Brandon (2)

Zastavili jsme se v nemocničním pokoji. Byla zde jen jedna postel, pípající přístroje a zvláštní šero. Na stole vedle lůžka nebyly žádné květiny, kartičky s přáním rychlého uzdravení ani jakékoliv osobní věci. Jen nemocniční neosobnost a jedna bledá dívka upoutaná na lůžko.

Chtěla jsem něco říct, ale všechna slova se mi zasekla v krku.

„Jane Doe," přečetl Shawn ceduli se jménem, která visela v nohách postele.

„To vidím sama," odpověděla jsem mu hlubokým mužským hlasem. Byla jsem o hlavu vyšší než on a pokud bychom si měli porovnával šířku ramen, jednoznačně bych ve svém nejnovějším těle vyhrála. Přesto jsem si připadala zvláštně zranitelně.

„Takže ty myslíš..." podařilo se mi ze sebe dostat kousek věty, ale dál už jsem se nedostala. Byla jsem zoufalá po jakékoliv odpovědi, která by mi dávala i ten sebemenší smysl. Zatím jsem se takové nedočkala.

Shawn obešel postel a díval se na tu bledou dívku se zvláštní něhou v očích. „Není to samozřejmý?" zeptal se mě a pohlédl zmateně do mého tmavého, vousatého obličeje. „Tohle jsi ty," vydechl sotva slyšitelně.

„Já?" zašeptala jsem. 

Konečně jsem si tu dívku upoutanou na nemocniční lůžko pořádně prohlédla. Měla téměř průhlednou kůži, ale to bylo určitě způsobené nedostatkem slunečního svitu a vitamínů. Tmavě hnědé vlasy měla zapletené do francouzského copu, který jí nejspíš jednou za pár dní upravila jedna ze sester na oddělení. Cop měla přehozený přes kostnaté rameno a sahal jí až skoro na hrudník, který se jí nepatrně zvedal nahoru a dolů do rytmu pípající krabice, na kterou byla napojená. Celkově z ní vycházelo děsivé množství různých drátků a hadiček, které ji měly udržet při životě. Nos měla rovný, ale poměrně dlouhý, a výraznou, špičatou bradu. Přes přikrývku měla složené ruce, na kterých výrazně vystupovaly klouby.

„Víš, jak jsem se posledních pár dní opravdu snažil přijít na to, kdo jsi?" vysvětloval mi Shawn. Popostrčil si brýle na nose tak, aby na mě dobře viděl. „Podle toho, co jsi mi řekl... řekla? Promiň, jak s tebou mám vůbec mluvit?" Očima přejel po Brandonově těle, které jsem ten den byla nucená nosit. Pohlédl do mé tváře pokryté dva dny neholeným strništěm a zatvářil se nanejvýš zmateně. Neměla jsem mu to za zlé, taky jsem byla zmatená.

„Jestli jsem tohle skutečně já," řekla jsem po chvíli přemýšlení a posunkem jsem ukázala na lůžko, „pak bych měla být dívka." A přesně tak mi to dávalo smysl. I když jsem nikdy dřív nepřemýšlela nad tím, jestli vůbec mám nějaké pohlaví, vždycky jsem o sobě automaticky uvažovala v ženském rodě. Znamená to tedy, že jsem vážně žena? Že nejsem jen bezvýznamné nic vyplňující meziprostor, ale že jsem ona?

„Jane," řekla jsem, a to slovo se mi přelilo přes jazyk s takovou samozřejmostí... Bylo to velmi přirozené. Jako bych vždycky byla Jane a nikdy nikdo jiný.

Shawn se usmál. „To je jenom tak... znamená to, že nevědí, kdo doopravdy jsi a jak se jmenuješ, proto ti říkají Jane Doe. Kdybys byla chlap, bylo by tam napsaný John Doe," vysvětloval mi trpělivě.

Takže ani v té nádherné bílé budově plné doktorů, sestřiček a tajuplných přístrojů nevěděli, kdo jsem. „A jak si můžeš být jistý, že tohle jsem já?" optala jsem se.

„Ty chlapi v oblecích, co se vydávali za FBI, mi ukazovali fotky," řekl s pokrčením ramen. „Bylo jich několik, a viděl jsem je jenom na chvilku, a popravdě jsem jim ani nevěnoval moc pozornosti, ale... v tomhle jsem si fakt jistej. Její obličej mezi těmi fotkami byl. Tvůj obličej. Tohle jsi ty."