Kdybyste mohli být na jeden den kýmkoliv na světě, kým byste byli? Tahle zdánlivě řečnická otázka je pro mě až moc reálná. Každý den se totiž probouzím v těle cizího člověka, sleduji jeho den a tiše vyčkávám až usne, abych se následující ráno probud...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nic netrvá věčně.
To jsem za svůj putovní život zjistila s absolutní jistotou. Všechno má svůj konec a pro mě ten konec přicházel většinou v okamžiku, kdy můj nositel usínal. Jestli mě ale cestování a kradení těl něčemu naučilo, pak to byla víra v nové začátky, protože každý konec znamená, že jsme dostali možnost začít znovu. Nový den, nové tělo, nové příležitosti.
Nic netrvá věčně. Ani temnota.
Cítila jsem, jak mě přes zavřená víčka bodá do očí umělé světlo zářivek. Odněkud z dálky ke mně doléhalo tlumené pravidelné pípání, které mi bylo divně povědomé. Možná někde pod oknem couval náklaďák?
Postupně jsem se probouzela v novém těle. Nové ráno, nový začátek. Nevěděla jsem, jestli o nové začátky ještě stojím. Připadá mi, že se občas přeceňují. Nic jako tabula rasa totiž neexistuje. Své démony si s sebou budeme tahat až do konce života – nebo v mém případě nejspíš do skonání času.
Náhle mě zaplavilo další zjištění – Alyssa už nový začátek nikdy nedostane. Výstřel, bolest a temnota... to mohlo znamenat jen jediné. Alyssa byla po smrti a byla to všechno jen moje vina. Nikdo se o mou přítomnost neprosil, a už vůbec ne Alyssa, jejíž pomoc jsem si vlastně vynutila. Je mi to líto, Alysso, upřímně toho lituju. Kdybychom si mohly vyměnit místa, kdybych já mohla zemřít a ty se druhý den ráno probudit ve své posteli s ošklivou vzpomínkou na muže v oblecích, neváhala bych ani vteřinu.
Vina mi protékala žilami místo krve, ale velmi rychle ji nahradil nový pocit. Strach. Obavy o další nevinný život, který by kvůli mně mohl naprosto zbytečně vyhasnout. Shawn...
Věděla jsem, že jsem ztratila celý den. Tak totiž cestování fungovalo. Bylo jedno, kdy můj nositel usnul, v novém těle jsem se probouzela vždy až druhý den. Můj nový nositel ale stále balancoval na hraně spánku a bdění, jako by ještě nebyl připravený otevřít oči a vstát, ale zároveň bojoval s obrovskou únavou. Přesto jsem ale pomalu začala vnímat své okolí.
Kromě ostrého světla a pípání jsem cítila i zvláštní bolest v levé ruce a nepříjemný tlak v nose. Cítila jsem proleželou matraci pod sebou a průvan, který mi pod odkrytou peřinou studeně foukal na bosé nohy. Ve vzduchu se vznášel odér dezinfekce a zvláštní pípání se ozývalo stále blíž a blíž. Vysoký, pronikavý tón se zařezával do vzduchu a v hlavě mi po něm zůstávala povědomá ozvěna.
Nemohla jsem si dovolit marnit čas. Shawn byl v nebezpečí a možná dokonce... Ne, odmítala jsem si připustit, že by už mohl být po smrti. Když přišli o Alyssu, nemohli se zbavit ani Shawna, ten pro ně totiž v tuhle chvíli představoval jedinou naději, že mě kdy najdou.
Připadala jsem si zvláštně rozlámaně, a nebyla jsem schopná odlišit, které pocity jsou skutečně moje, a které patří propůjčenému tělu. S obrovskou námahou jsem se pokusila vytlačit právoplatného majitele z jeho vědomí, ale nedokázala jsem ho najít. Prohledala jsem v té temnotě všechna zákoutí aktuálně obývané mysli, ale zdálo se, že jsem tu sama.
