Kdybyste mohli být na jeden den kýmkoliv na světě, kým byste byli? Tahle zdánlivě řečnická otázka je pro mě až moc reálná. Každý den se totiž probouzím v těle cizího člověka, sleduji jeho den a tiše vyčkávám až usne, abych se následující ráno probud...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dřív to pro mě byla rutina, nad kterou jsem se nemusela nijak výrazně zamýšlet. Hádala jsem, kdo bude mým novým nositelem, a pak jsem si za to udělovala body od nuly do deseti. Doufala jsem, že se jednou dostanu na desítku a nic jiného jsem od své existence ani neočekávala. Shawn ale všechno změnil a zkušenost s Maggie mi jen potvrdila, že i bez těla můžu mít jakousi chabou parodii na život.
Když jsem se následujícího rána probouzela v novém těle, nezajímalo mě, jak bude můj nositel vypadat, kolik mu bude let nebo čím se bude živit. Zajímala mě jen jedna jediná věc – uslyší mě, když promluvím? Můj desetibodový herní systém se mi rozpadnul pod rukama a bylo mi to úplně ukradené, protože na tom vůbec nezáleželo. Zoufale jsem totiž toužila dostat ten jeden jediný bod za to, že se svým nositelem budu schopná komunikovat.
Po krátké obhlídce jsem zjistila, že jsem zpátky v mladém těle. Tentokrát jsem měla nasazenou tvář dívky, která mohla být ještě o trochu mladší než Shawn. Měla černé rovné vlasy s ofinou, a tak tmavě hnědé oči, že skoro nešlo rozeznat duhovku od panenky. Zatímco se ráno chystala do školy, měla puštěné rádio a celou dobu si vesele prozpěvovala a téměř tančila po celém bytě.
Rozhodla jsem se, že nemá cenu pokus o navázání kontaktu oddalovat, takže jsem na ni zkusila promluvit těsně poté, co dojedla snídani. Říkala jsem si, že informace o tom, že jí v hlavě sídlí cizí individuum, zvládne lépe zpracovat s plným žaludkem.
Nelekej se, ale nejsi tu sama, zašeptala jsem opatrně.
Dobře, to asi nebyla zrovna vhodně zvolená uvítací věta, protože dívka nadskočila, jako by pod nohama měla pružiny, a začala se rozhlížet kolem sebe. Uvědomila jsem si, že jsem zatím nikoho jiného u ní doma neviděla, takže nejspíš byli rodiče už v práci a ona nečekala, že bude mít návštěvu.
„Mami?" zavolala do chodby. „Tati?" zkusila to znovu, ale když se nikdo z rodičů neozval, jen pokrčila rameny.
Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit, zkusila jsem vylepšit svůj první dojem, ale pořád jsem si spíš přihoršovala.
„Tohle fakt není vtipné," odsekla a otevřela dveře, které vedly pravděpodobně do ložnice. Místnost byla ale samozřejmě prázdná. Dívka nakoukla i do obýváku, ale když pořád nikoho neviděla, začala se podezřívavě mračit.
Tam mě nenajdeš. Já jsem tady.
Černovláska se otočila tak prudce, až málem škobrtla jednou nohou o druhou. „Kde tady? Kdo já?" pídila se po odpovědích a očima divoce těkala po liduprázdných místnostech. Ruce i kolena se jí začala třást a podvědomě se zády nalepila na zeď, aby k ní žádné nebezpečí nemohlo přijít zezadu. „Žádné cennosti tady nemáme. Ani hotovost. Jestli to tu chcete vykrást, vybrali jste si špatný byt," vykřikovala na všechny strany. Musela jsem jí přiznat plusové body za pohotovost.
