Zlodějka těl ✓

Alyssa (4)

Za svou existenci jsem nenarazila na moc věcí, na kterých by mi záleželo. Naučila jsem se nevytvářet si citové vazby, protože o všechno, na co jsem se upnula, jsem nejpozději do čtyřiadvaceti hodin zákonitě přišla, protože mi nic z toho nepatřilo. Věci, vztahy, lidé... nic z toho nebylo moje, ale půjčené, stejně jako těla, která jsem okupovala, obličeje, které jsem nosila. Ale teď jsem před sebou viděla člověka, díky kterému se můj život otočil o sto osmdesát stupňů. Člověka, který mi ukázal, že si i já můžu dovolit něco cítit a něčemu věřit.

„Shawne!"

Alyssin zlomený hlas se nesl prázdnou skladištní halou a vracel se v mírné ozvěně. Zněl dutě a přesto zoufale. Chtěla jsem se k němu rozeběhnout, ale dokázala jsem se jen marně vzpouzet na místě přivázaná ke své židli.

Walter se zvedl ze svého místa, přesunul židli o kus dál a dva muži v oblecích na ni Shawna hrubě posadili. Okamžitě ho rychlými pohyby přivázali úplně stejně jako předtím mě. Postupovali téměř mechanicky, jako by přivazování unesených středoškoláků byl jejich každodenní chléb.

Konečně jsem si mohla Shawna pořádně prohlédnout. Vypadal příšerně. Pod okem se mu táhla velká zarudlá skvrna způsobená pravděpodobně silným úderem a dávala tušit, že se mu během několika hodin vybarví obrovská podlitina. Pod nosem měl zaschlou krev, která mu stekla přes rty až na bradu a několik kapek měl také na tričku. Sundali mu bundu i mikinu a na holých pažích měl řadu čerstvých škrábanců a otisků od toho, jak byl doteď přivázaný k nějakému jinému místu. Nové provazy se mu do kůže musely silně zařezávat, ale nedal to na sobě znát.

Hlavu měl trochu skleslou na stranu a vypadal, že jen udržet se v sedě a vzhůru ho stojí veškerou energii, která mu zbyla v těle. Když si mě ale všiml, okamžitě zpozorněl. Ačkoliv mu agenti sebrali brýle a bez nich viděl skutečně mizerně, hned mě v Alyssině těle poznal.

„Jane!" zavolal mé jméno. Přála bych si, aby to neudělal. „Jane, jsi v pořádku? Neudělali ti nic?"

„Drž hubu!" ozval se jeden z mužů, kteří ho sem přivedli, a uštědřil mu další ránu do obličeje. Walter nelhal, skutečně oproti tomuto agentovi připomínal plyšového medvídka.

Ve chvíli, kdy pěst muže v obleku dopadla na Shawnovu tvář, něco se ve mně zlomilo. To, co ze mě dělalo mě, mi začalo proklouzávat mezi prsty jako tekutý písek. Propadala jsem se do hlubiny, ze které už nemělo být návratu. Připadalo mi, že letím vzduchoprázdnem a všechno kolem mě bledne a černá zároveň. Svět se se mnou zhoupnul a Shawnovo bolestivé zakňučení jsem už slyšela jen tlumeně, jako by se ozývalo na druhé straně zdi.

Bojovala jsem proti tomu pocitu absolutního zmaru a selhání, ale nedokázala jsem to. Pomalu ale jistě jsem ztrácela kontrolu nad propůjčeným tělem. Cítila jsem, jak mě Alyssa vytlačuje pryč, jak se snaží pomocí škrábanců a kopanců získat zpět své tělo i svou mysl. Vracela jsem jí to stejnou měrou, ale nedokázala jsem se soustředit na nic jiného než na Shawnův zbědovaný obličej, bolest v jeho hlase a na nebezpečí, které mu kvůli mně hrozilo. Všechno to byla moje vina...

„Pomoc, prosím, pomozte mi!" ozval se ten stejný hlas, který ještě před chvíli provolával Shawnovo jméno, ale už jsem to nebyla já, kdo tomu hlasu diktoval slova. Alyssa se opět ujmula kontroly a neohroženě mě vytěsnila. Vrátila jsem se nedobrovolně do zadní části její mysli. „Řeknu vám všechno, co vím, ale jen mě nechte jít. Udělám cokoliv, jenom mě zbavte toho hlasu a toho... parazita!" prskala kolem sebe a oči se jí znovu začaly zalévat slzami.

Všichni lidé v oblecích se podívali jejím směrem. Napočítala jsem jich sedm, z toho některé jsem viděla už v centru, když zastavili naše auto. Kromě Waltera a jeho mladšího parťáka jsem rozeznávala i obličej blonďaté agentky, která musela na tohle místo přijet v autě se Shawnem.