Zlodějka těl ✓

Jane (5)

S roztřesenýma nohama jsem doběhla zpátky k hale, ve které se měl nacházet Shawn. Odmítala jsem si připustit, že ho mohli někam převézt nebo mu dokonce nějak ublížit. Sama sebe jsem přesvědčila, že na mě za těmi těžkými kovovými vraty čeká a největší zranění, které utrpěl, jsou modřiny a povrchové škrábance.

Cílině jsem ignorovala zakrvácený štěrk v místě, kde Alyssa naposledy vydechla. Její tělo museli ihned poté odklidit. Zhoupnul se mi žaludek a sevřelo hrdlo, ale snažila jsem se to potlačit a soustředit se na úkol před sebou. Přikradla jsem se k vratům a přitiskla jsem ucho na mezeru mezi nimi a zdí. Uvnitř se ozýval pouze jeden ženský hlas, ale za předpokladu, že si blonďatá agentka nepovídala sama se sebou, tam s ní musel být ještě minimálně jeden člověk, ať už to byl Shawn nebo další agent.

Zkontrolovala jsem zásobníky v obou zbraních a vzala jsem si do ruky tu, ve které bylo víc kulek. Opravdu jsem se modlila, abych ji tentokrát nemusela použít, ale i já jsem chápala, že pokud dojde na střelbu, mnohem radši budu tím, kdo stiskl spoušť, než terčem.

Nemohla jsem tam dál okounět. Shawn mě potřeboval. Nechtěla jsem tam ale naběhnout naslepo, a všechna okna byla tak vysoko, že jsem neměla šanci do nich nakouknout, ani kdybych si stoupla na kapotu auta. Mezera mezi vraty a zdí taky nebyla dostatečně široká, abych skrz ni dokázala něco zahlédnout. Pak mě ale osvítil duch svatý.

Došla jsem k autu, které bylo zaparkované před vraty. Naštěstí bylo odemčené, takže jsem otevřela dveře a opřela jsem se o klakson. Schovala jsem se za zadní kola, odkud jsem mohla nenápadně vykukovat a čekat, jestli mé troubení vzburcuje někoho z agentů uvnitř.

Vrata se otevřela a v nich se objevila blonďatá agentka. „Co se děje?" křikla do prázdného areálu. Skenovala ho zelenýma očima, které na přímém slunci vypadaly téměř lidsky. Když si všimla zdánlivě opuštěného auta, vydala se směrem k němu a tudíž i směrem ke mně.

„Kde jste, sráči? Máte tady hlídat!" zavolala do okolí, ale když se ani jeden z jejích kolegů neozval, sáhla i ona po své zbrani. Žádné posily zevnitř si nezavolala, na nikoho dalšího neštěkala rozkazy, takže se mi potvrdilo, že zůstala na místě nejspíš sama, pokud tedy nepočítám ty dva, které jsem už vyřadila.

Znamenalo to tedy, že už mi stačí postarat se jen o ni a moje cesta k Shawnovi bude volná. Zároveň jsem z ní ale měla větší strach než ze všech ostatních agentů. Něco na ní mě přímo děsilo – ať už to byla ostražitost, s jakou se rozhlížela kolem sebe, nebo chlad jejího hlasu. Taky tomu nejspíš všemu šéfovala, a pochybovala jsem, že by se na vedoucí pozici dostala díky laskavosti a smyslu pro spravedlivé souboje. Kdyby měla tu možnost, určitě by mě zabila, a nejspíš by se jí u toho ani nezacuchaly vlasy.

Blížila se ke mně. Každý krok, který na štěrkové cestě ušla, byl slyšet blíž a blíž. Už jsem si nemohla dovolit vykukovat zpoza auta, takže jsem se ve dřepu krčila za koly a čekala na tu správnou chvíli, kdy zaútočím.

Využila jsem momentu překvapení a když jsem usoudila, že už je na dosah, vyskočila jsem ze svého úkrytu. Agentka zrovna nakukovala okýnkem do prázdného vozidla, takže jsem se vedle ní objevila naprosto nečekaně. Stejně jako už dva její kolegy jsem i ji praštila rukojetí Glocku do zátylku, ale stihla sebou na poslední chvíli škubnout, takže rána nedopadla přesně do toho místa, kam jsem zamýšlela. I tak to muselo bolet, a když ne ten úder samotný, tak náraz obličejem do kapoty určitě.

Chtěla jsem jí rovnou podkopnout nohy a nějak ji znehybnit, ale z prvotního šoku se otřepala poměrně rychle a vrhla se na mě. Svou volnou rukou mě chytila za zápěstí pravačky, ve které jsem jako poslední záchranu svírala Glocka, a já jsem její pohyb napodobila, když jsem se snažila znehybnit její ozbrojenou ruku. Kdybychom nedržely nabité pistole, určitě by to vypadalo jako nácvik valčíku. Když se ona pokusila o krok dopředu, já jsem o jeden ucouvla, pak jsem se ale vzepřela a natlačila jsem ji zády na bok auta.