Zlodějka těl ✓

Jane (4)

Stále přikrčená jsem se pohybovala po zdánlivě opuštěném areálu kolem překladní haly. Na první pohled bylo jasné, že už nějakou dobu nesloužila svému původnímu účelu. Kolem zdí rostla divoká tráva a křoviny, malá okna u stropu byla z větší části rozbitá a téměř všechna pokrytá rzí, stejně jako mohutná kovová vrata, kterými se do haly vstupovalo. Co ale nevypadalo rezivě ani trochu, byl velký řetěz se zámkem, kterým byla vrata předtím zajištěna a který se teď válel vedle nich na zemi.

Přikrčila jsem se za keřem a doufala, že se mi podaří nepřilákat k sobě ničí pozornost, ačkoliv jsem v černé bundě docela kontrastovala s porostem pokrytým tenkou vrstvou sněhu. V centru Chicaga byly sice namrzlé chodníky, ale sníh na nich neležel. Tady, několik mil daleko od města, bylo počasí navzdory svítícímu slunci ještě chladnější, a nepomáhal tomu ani studený vítr, který foukal od jezera.

Připadala jsem si jako v hodně špatném akčním filmu s pitomou protagonistkou a hloupou zápletkou, ale musela jsem uznat, že kulisy byly celkem působivé. Když při silnějším poryvu větru zavrzal někde uvolněný kus plechu, málem jsem leknutím vyskočila do vzduchu a vyjekla. To by bylo opravdu chytré.

Před halou stálo jedno auto. Doufala jsem, že to znamenalo, že ostatní vyrazili za Daytonem jako posily, a že na místě zůstala jen jedna posádka, ale samozřejmě mohli mít své vozy zaparkované i jinde. Pod nohama mi tiše křupal štěrk, zatímco jsem se stále v předklonu blížila k budově.

Navzdory chladu a mrznoucím prstům se mi potily dlaně. Stiskla jsem pistoli ještě pevněji, aby mi náhodou nevyklouzla. Srdce mi bušilo obrovskou rychlostí, až jsem se divila, že to není slyšet. Neustále jsem se ohlížela přes rameno a pořád jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Nikdo za mnou ale nestál, takže možná šlo jen o paranoiu. Nebo šlo o někoho, kdo se uměl schovávat mnohem lépe než já.

Když jsem přišla blíž k železným vratům, všimla jsem si dvou mužů v oblecích a černých kabátech, jak se opírají o kufr auta. Jeden z nich líně potahoval z cigarety, zatímco ten druhý ostražitě sledoval okolí. Pomalu, tak abych nevydala žádný zvuk, jsem si dřepla za široký keř, který byl i během zimy zarostlý listy. Odvážila jsem se vykouknout vždycky jen na zlomek vteřiny, a pak jsem se zase schovala za jeho větve.

Napínala jsem uši, jestli nezaslechnu kousek rozhovoru, ale byli ponořeni do absolutního ticha. Přitom by mi jakýkoliv útržek jejich konverzace mohl hodně napovědět. Potřebovala jsem vědět, kolik agentů na místě zůstalo, kolik jich je uvnitř a taky jestli je Shawn v pořádku, případně co s ním nebo se mnou plánují udělat, pokud jim neutečeme.

Znovu jsem se odvážila na sekundu vykouknout ze svého úkrytu. Kouřící agent zrovna zahazoval cigaretu na zem a špičkou boty ji zašlápnul. Ozvalo se nepatrné skřípání štěrku a pak už bylo zas jenom ticho.

Dokud ho neproťalo otravné a příšerně hlasité zvonění telefonu.

Krve by se ve mně nedořezal. Ztuhla jsem na místě neschopná pohybu. Trvalo to přesně tři vteřiny, než jsem byla schopná zareagovat.

V té první jsem pocítila, jak se mi srdce v hrudi rozbušilo skoro rychlostí světla. Kdybych byla stále připojená na monitor tepu, nejspíš bych ho v tu chvíli rozbila. Sevřel se mi žaludek a po zádech mi přejel mráz s takovou intenzitou, že kdyby mě přejel kombajn, bylo by to možná trochu příjemnější.

Ve druhé vteřině dokázali na zvuk zareagovat oba agenti. Zvedli hlavy a okamžitě poznali, odkud zvuk jde. Otočili se směrem ke mně a než jsem se nadála, už se natahovali po svých zbraních, které měli jistě uložené v podpažních pouzdrech.