Zlodějka těl ✓

Jane (2)

Došlo mi, že vlastně nemám žádný plán. Neměla jsem vůbec ponětí o tom, kde by mohli Shawna schovávat a sama jsem proti nim nic nezmohla. Konečně jsem se mohla svobodně rozhodnout, kam půjdu a co budu dělat, ale místo toho jsem se nacházela ve slepé uličce a netušila, co dál.

Pak mi ale hlavou bleskl kousek naděje. Tami! Musím najít Tami. 

Pokud mi některý z mých nositelů kromě Shawna skutečně pomohl, byla to ona. Nechtěla jsem ji znovu zatáhnout do nebezpečí, ale strach o Shawna mi zabraňoval rozumně uvažovat. Sama sebe jsem se snažila uchlácholit tím, že vlastně jen potřebuju zkontrolovat, jestli je Tami v pořádku a ti chlápci v brýlích a oblecích jí už nedělali žádné problémy. Jo, přesně tak, dělám to pro její dobro.

Opatrně jsem vykoukla zpoza rohu. Byla jsem připravená kdykoliv odskočit stranou, kdyby se jeden z agentů podíval mým směrem, ale byli zabraní hovorem s ženou, která stála za přepážkou a nejspíš měla za úkol posílat příchozí pacienty či jejich návštěvy na správná oddělení. Ani jeden z mužů si nesundal černé sluneční brýle, pod kterými schovávali nelidské, zářivě zelené oči.

Znovu jsem se schovala za roh a přemýšlela jsem nad svými možnostmi. Bunda, kterou se mi podařilo ukořistit v šatně, měla velkou kapuci s kožichem, takže bych možná byla schopná si ji nasadit a nepozorovaně kolem nich proklouznout. Možná bych ale uvnitř nemocnice vzbudila víc pozornosti, kdybych byla takhle zachumlaná, než kdybych normálně došla k východu. V přijímací hale byla spousta lidí a pokud mi bylo známo, muži zatím nevěděli s jistotou, po kom vlastně pátrají.

Rychlým krokem, který byl dost svižný na to, abych zbytečně neztrácela čas na otevřeném prostranství, ale zároveň nevyvolával v mém okolí zvědavost, jsem se přesunula do další postranní chodby, která byla o kousek blíž nejen východu, ale také mužům u recepce. Byla jsem už tak blízko, že jsem dokázala rozeznat většinu jejich rozhovoru.

„To vám takhle z hlavy neřeknu, já se k pacientům moc nedostanu," vysvětlovala zrovna žena za pultem. „To bych vám musela zavolat někoho z doktorů, a i tak jsme fakt velká nemocnice. Když nevíte jméno, věk ani oddělení, na kterém má ležet, hledáte jehlu v kupce sena."

„Neříkejte mi, že nemáte přístup do databáze!" zahřměl jeden z mužů. Poznala jsem ho po hlase téměř okamžitě, stejně jako jsem neomylně rozeznala jeho široká ramena a prošedivělé vlasy. Agent Walter.

Ten druhý stál trochu bokem a líně se opíral o pult. Byl to ten mladší agent, který mě společně s Walterem držel ve skladu a vyslýchal mě. Na první pohled to vypadalo, že ho získávání informací nezajímá ani zdaleka tolik jako Waltera. Neviděla jsem mu do obličeje, ale vsadila bych se, že měl na tváři znuděný výraz.

Chudák ženská za pultem začala vykládat něco o tom, že sice přístup do databáze má, ale když tam nemá co zadat, nemohou od ní chtít žádné výsledky. Její hlas se trochu ztrácel v přirozeném hluku okolo. Pořád jsem si nebyla jistá, jakou taktiku úprku zvolím, když se k informacím dostavil přivolaný doktor. Walter mu ukázal svůj falešné odznak – alespoň Shawn byl přesvědčený, že jsou jejich odznaky falešné, a já se mu v tomto ohledu rozhodla věřit – a potřásl si s ním rukou.

„Tak se na to podíváme," zvolal vesele doktor a sebral z pultu hromádku fotografií, které jsem poznala i na základě jednoho letmého pohledu. Prohlížel si obličeje lidí, kteří byli v hledáčku agentů, ať už provedli cokoliv, a zhruba u čtvrté fotografie se mu rozsvítil obličej náhlým zjištěním.

„Tahle u nás leží," řekl a položil fotografii na pult. Neviděla jsem, kterou ze štosu vybral, ale ani jsem to nepotřebovala. Nemohl na ní být jiný obličej než ten můj. Srdce, které mi do té doby zběsile bušilo, mi spadlo někam do ukradených kalhot. Snažila jsem se splynout s okolím a nepřitahovat na sebe zbytečnou pozornost. Nemohla jsem riskovat, že by mě zahlédli. Už jednou ukázali, že jim není proti srsti střílet lidi do zad. Nechtěla jsem schytat další kulku, protože tentokrát už bych se neprobudila.