Zlodějka těl ✓

Jane (3)

Má paměť vždy fungovala zvláštně. Nevěděla jsem, jak se jmenuju, jaký mám smysl života, proč putuju... Matně jsem si vybavovala dvě padající slunce, ale co se stalo před nimi, jsem netušila. Vždycky jsem ale dokázala vyjmenovat všechny prezidenty Spojených států, znala jsem Newtonovy fyzikální zákony a když někdo z mých nositelů koukal na akční filmy, uměla jsem pojmenovat většinu zbraní, které se v těch filmech objevovaly.

Dřív jsem to přikládala tomu, že jsem na to přeci musela narazit v některém ze svých předchozích těl. Každý můj nositel se během jednoho dne dostal do spousty situací, kdy jsem se dozvídala nové a nové informace, a některé si zkrátka musely najít cestu až do mé paměti a zůstat tam. Jelikož jsem neměla vlastní mysl ani vlastní vzpomínky, myslela jsem si, že logicky nemůžu mít ani vlastní vědomosti.

Jenže to bylo v době, kdy jsem byla cestovatelka. V době, kdy jsem se jako nehmotné nic vznášela nad Chicagem a hledala vhodné nositele. Ve chvíli, kdy na mě agent v černých slunečních brýlích namířil pistolí, jsem měla velmi hmotné tělo, které jsem si z celého srdce přála nechat. Ze všech, která jsem vystřídala, mi zkrátka sedělo nejlépe.

Mělo tak akorát dlouhé nohy, skvěle se mi ovládalo a především... mělo svalovou paměť.

Říká se, že lidský mozek je schopný si některé pohyby tak zautomatizovat, že je dokáže naprosto bezchybně provést téměř pokaždé, když je to potřeba. Ať už od posledního vykonání tohoto pohybu uplynula jakkoliv dlouhá doba, mozek je schopný aktivovat ta správná neuronová spojení a zcela bez přemýšlení pohyb zopakovat. Říká se, že je to jako jízda na kole... na tu se prý také nedá zapomenout.

Ten pohyb byl stejně nenáročný a stejně přirozený jako dýchání nebo mrkání. Nemusela jsem nad tím přemýšlet, nemusela jsem dát svým rukám vědomý pokyn, a přesto přesně věděly, co po nich chci – možná ještě dřív, než jsem to věděla já.

V jednu chvíli jsem ležela na zádech na promrzlé zemi, zírala do hlavně Glocku 19 a loučila se s vlastním životem. V té druhé jsem sotva postřehnutelným pohybem udeřila agenta pěstí do obličeje, až mu odlétly černé brýle, a vyrazila jsem mu zbraň z ruky a v té třetí jsem ji už neochvějně držela oběma rukama s prstem přiloženým na spoušti a mířila jsem mu mezi svítivě neonové oči.

Karty se obrátily.

Nějakou dobu se nic nedělo. Naprosto bez hnutí jsme jeden druhého odhadovali pohledem a doléhal k nám tlumený zvuk projíždějících aut z hlavní ulice. Předchozí výstřel nepřilákal žádné zvědavce ani místní policii.

„Brooklyn," řekl znovu to jedno slovo.

„Proč to pořád opakuješ, jsme v Chicagu," odsekla jsem mu. „Co po mě chcete? Co jsem vám kdy provedla?" vyslýchala jsem ho a mávala jsem mu Glockem před obličejem. Pořád jsem byla trochu nesvá z toho, že položená na zádech nemám moc manévrovacího prostoru pro případný fyzický útok z jeho strany, ale chladný kov zbraně v dlani mi dodával odvahu, která se projevovala i na mém hlase.

„Ty si to nepamatuješ?" podivil se. „Brooklyn... to jsi ty. To je tvoje jméno."

Málem jsem udělala stejnou chybu jako před chvílí on a samým překvapením jsem polevila na obezřetnosti. Pistol jsem omylem o pár centimetrů sklopila, ale rychle jsem ji znovu pevně stiskla a namířila mu ji přesně doprostřed čela.

„Slez ze mě," rozkázala jsem mu a natlačila mu hlaveň na kůži. To ho donutila se stáhnout a já se tak mohla posadit. Netušila jsem, jak je možné, že umím zacházet se zbraní, ale věděla jsem, že pokud by to bylo potřeba, dokázala bych stisknout spoušť. A taky jsem věděla, že bych se neomylně trefila. Trochu mi z toho naskakovala husí kůže, najednou jsem se víc než všech mužů v oblecích dohromady bála sama sebe.