Kdybyste mohli být na jeden den kýmkoliv na světě, kým byste byli? Tahle zdánlivě řečnická otázka je pro mě až moc reálná. Každý den se totiž probouzím v těle cizího člověka, sleduji jeho den a tiše vyčkávám až usne, abych se následující ráno probud...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ještě než má nositelka otevřela oči, věděla jsem, že je něco jinak. Možná bych dokonce řekla, že něco bylo špatně. Měla jsem pocit, že mi na plicích sedí těžký balvan. Každý nádech byl nesmírně namáhavý a s každým výdechem jsem zaslechla sípání, jako by snad měl být posledním. Ruce i nohy jsem měla ztěžklé a hrozně studené.
Moje nová nositelka opatrně rozlepila oči a zamžourala do okolního světla. Zrak měla snad ještě horší než Shawn. Bíle vymalovaný pokoj jsem vnímala jen rozmazaně, stejně jako levný nábytek, kterým byl zařízený. Na nočním stolku vedle postele bylo v rámečcích několik rodinných fotografií, na kterých se všichni vesele usmívali.
Do pokoje vešla zdravotní sestra a před sebou tlačila vozík plný táců se snídaní. „Dobré ráno, Maggie, tak vidím, že už jste vzhůru," pozdravila ji švitořivým hlasem.
Super, blesklo mi hlavou. Jsem v nemocnici. Čekal mě nesmírně nudný den.
Magiie natáhla staré vrásčité ruce a převzala si od sestry snídani. Na nemocniční stravu to vypadalo ještě poměrně poživatelně, bylo tam dokonce i pár kousků ovoce. Nechyběl ani malý kelímek, v němž se válely tři různě barevné prášky. Do těch se Maggie pustila jako první a zapila je vlažným čajem bez cukru.
Počkala jsem, až sestra probudí pacientku ležící na vedlejší posteli, dá jí tác se snídaní, a zmizí z pokoje. Potom jsem se psychicky připravila na největší zklamání svého života a pokusila jsem se na svou nositelku promluvit.
Ehm, dobré ráno, Maggie, řekla jsem opatrně, abych ji vylekala co nejméně.
Maggie odložila hrnek čaje a k mému překvapení odpověděla. „Dobré ráno," řekla a já jsem v tu chvíli byla tou nejšťastnější cestovatelkou na planetě, ať už jsem tu byla jediná nebo nás bylo víc. Moje nadšení ale velmi rychle opadlo, když Maggie otočila hlavu na svou spolubydlící, která ospale okusovala toust s marmeládou. „Jak ses vyspala, Amber?" zeptala se a mě to došlo. To přání dobrého rána nebylo mířeno na mě. Bylo mířeno na tu druhou stařenku na vedlejším lůžku.
Dámy spolu prohodily pár zdvořilostních frází, postěžovaly si na svůj zdravotní stav a probraly dnešní snídani, a moje nálada se stále zhoršovala. Za ten jeden jediný den jsem si zvykla, že nejsem pouze tichým pozorovatelem v pozadí. Chyběl mi pocit, že na mě záleží a že nejsem jen výplodem vlastní mysli. Stýskalo se mi dokonce i po Shawnových dohadech o mém původu a jeho za vlasy přitažených teoriích o tom, že jsem potomek polobohů a kdoví co ještě.
Přemýšlela jsem, jestli budu vůbec ještě někdy schopná si s někým popovídat. Že byl Shawn v tomhle ohledu výjimečný, o tom nebylo pochyb. Čím to ale mohlo být? Mohl za to ten šok, který si ráno přivodil, když se málem nechal zajet autobusem? Nebo to s tím nemělo nic společného?
Nehodlala jsem se ale vzdát. Připadalo mi, že mi vesmír ukazoval jinou cestu, jiný způsob, jak žít život. Nemohlo to všechno začít a skončit s Shawnem, protože ani vesmír nemůže být takový zmetek. Obrnila jsem se trpělivostí a zkoušela jsem to znovu a znovu. Snažila jsem se s Maggie navázat nějaký kontakt, ona ale dál žvýkala svou snídani a nevěnovala mi pozornost.
Podívejte, Maggie, já na vás nemám celý den, rozhořčila jsem se, ale pak jsem se musela opravit. Teda čistě technicky na vás mám přesně jeden celý den, ale to neznamená, že ho chci strávit tím, že tady na vás budu hulákat a vy mě budete ignorovat.
To už jsem byla opravdu v ráži. Maggie se na svém polohovacím lůžku zavrtěla a odložila tác se snídaní na noční stolek. Něco mi říkalo, že se začínám blížit k průlomu. A skutečně, Maggie si založila ruce do klína, promnula si prsty a povzdychla si.
„Jestli mi budeš pořád strašit v hlavě, Franku, tak se na tebe budu akorát zlobit," pronesla zdánlivě nikomu.
Zasekla jsem se a čekala, jestli Maggie řekne ještě něco. Místo toho ale promluvila její spolubydlící Amber. „S kým to mluvíš? Kdo je Frank?" zeptala se chraptivým hlasem.
Maggie mírně mávla rukou, aby dala najevo, že to snad ani nestojí za řeč. „Můj manžel, který je už deset let po smrti, ale i ze záhrobí pokračuje ve svém pokusu vymluvit mi díru do hlavy."
Amber znalecky pokývala hlavou, jako by poslouchala předpověď počasí, a ne vyprávění o hlasech ze záhrobí. „Tak mu řekni, že jestli ti nedá pokoj, hezky mu to v posmrtném životě vrátíš," navrhla.
„Slyšíš to, Franku?" řekla Maggie výhružně. „Už se těším, až se tam za tebou nahoru dostanu. Uvidíš, jak ti to tam osolím. Budeš litovat, že jsi neskončil v pekle, ty všiváku jeden," pohrozila pěstí do vzduchu nad sebou a spokojeně se usmála. „Byl to starej mizera, ale byl to můj mizera," dodala zasněně.
Omlouvám se, Maggie, už ti dám dneska pokoj, slíbila jsem neochotně. Stará paní byla očividně už tak popletená, že jí hlasy v hlavě nijak nerozhodily. Myslela si celou dobu, že na ni mluví její manžel z onoho světa.
„To bych ti radila, Franku," odsekla mi.
A i když jsem až do konce dne strávila většinu času zíráním na strop nebo posloucháním starých písniček a už jsem do večera ani jednou nepromluvila, byla jsem neskonale šťastná. Ačkoliv si se mnou Maggie nechtěla povídat, už jen to, že by mohla, pokud by měla zájem, mě naplňovalo nadějí, jakou jsem už dlouho nepocítila.
Pokud mě slyšel Shawn a slyšela mě i Maggie, už to nemohla být úplná náhoda. Otvíral se mi nečekaný svět, ve kterém jsem už neměla být sama.
