Zlodějka těl ✓

Shawn (5)

Přede mnou se otevřela neuvěřitelná podívaná. Široké námořní molo zářilo všemi barvami. Všude se procházely skupinky lidí i jednotlivci, na předzahrádkách barů byly navzdory mrazivému počasí obsazené židličky hosty, kteří si užívali nějaký koktejl nebo horké pití. Ze všech stran se na mě valila hudba, a všemu vévodilo obrovské ruské kolo, které do tmy kolem sebe zářilo jako pestrobarevný maják. Světla se odrážela ve vodní hladině společně s obrazem měsíce. Pod ruským kolem se otáčelo několik malých kolotočů pro mladší děti, a mě z toho šla hlava kolem.

Tady jsem ještě nikdy nebyla, vyslovila jsem v úžasu. Je to tady nádherné.

„A počkej, až to uvidíš z výšky," vykřikl Shawn hlasitě, aby přehlušil hudbu a celkově hluk kolem něj, a rychlým krokem se rozešel k ruskému kolu. „Nemáš doufám strach z výšek," optal se.

Vlastně ani nevím, připustila jsem. Znám ten divný pocit kolem žaludku, co lidi mívají, když jsou moc vysoko, ale nevím, jestli mám strach z výšek já nebo moji nositelé.

„Třeba to dneska zjistíš." Shawn si koupil jednu vstupenku na ruské kolo a zařadil se do fronty. Ruce měl vražené v kapsách a zábly ho uši, ale přesto se spokojeně uculoval. „Tohle je lepší než nějaká puberťácká oslava, ne?" pronesl, když jsme nastupovali do kabinky a ta nás začala vynášet do výšky.

Město jsem měla pod sebou jako na dlani. Cítila jsem se volná jako pták a všechny věci, které mě trápily, zůstaly dole na zemi. Z lidí se staly malé tečky, moc tmavé na to, abych je z té výšky viděla. Měla jsem pocit, že se dokážu dotknout mraků a hvězd. Stačilo jen natáhnout ruku před sebe...

Ve stejnou chvíli, kdy jsem na to myslela, zvedl Shawn pravačku a opatrně položil dlaň na sklo, které kabinku ruského kola chránilo před mrazivým větrem. Cítila jsem chlad v konečcích prstů a zrychlující tlukot Shawnova srdce.

„Já tu ruku nechtěl zvednout," zašeptal tak potichu, že ho nikdo nemohl slyšet. Ale já ano. Celá jsem se zatetelila blahem a pocítila jsem zvláštní pýchu. Nikdy jsem nic nedokázala. Vždycky jsem jen tak... byla. Proplouvala jsem existencí a nezanechala po sobě žádnou stopu. Když Shawn nechal ruku klesnout k pasu a na skle zůstal otisk jeho dlaně, měla jsem před sebou poprvé za dobu své existence reálný důkaz toho, že jsem tu byla.

Já vím, to jsem udělala já, řekla jsem mu.

Shawn se usmál od ucha k uchu. Jeho veselá tvář se odrážel v tmavém skle a já si ho tak mohla konečně pořádně prohlédnout. Nejvýraznějším prvkem jeho tváře byly velké brýle, za kterými schovával milé oříškově hnědé oči. V nich mu tančily pobavené jiskřičky a stejně jako já se nadýmal pýchou. Hnědé vlasy se mu mírně vlnily a měl je roztomile rozcuchané. Na nose měl malý hrbolek, jako by si ho v minulosti někdy zlomil, a stejně jako tváře ho měl červený od mrazu.

„Zkus to znovu," pobídnul mě. A já to zkusila.

Vše, co jsem měla a co jsem byla, jsem vložila do úsilí pohnout Shawnovou rukou. Tentokrát to byla jeho levačka, která se trhaně zvedla do úrovně očí a prsty zabubnovala o sklo. Shawn to sledoval s naprostým údivem a pootevřenými ústy.

Lehce jsem rukou zamávala, načež jsem zvedla i tu druhou a propletla jsem je navzájem prsty.

„Páni," zhodnotil to Shawn uznale.

Jo, páni, zopakovala jsem po něm, i když to slovo ani zdaleka nevystihovalo mé pocity. I tak nepatrná věc, jako pohyb prstů, mi dokázala změnit pohled na svět. Zkusím ještě něco, tak se nelekej, upozornila jsem Shawna. Ten přikývnul a vyčkával, co se stane.