The Story continues

Dotek

Probudím se a zamířím do koupelny. V zrcadle spatřím svůj děsivý odraz. Vlasy mám rozcuchané jako bych se týden nečesala. A oči hrají narudnou barvou od pláče. Ale horší než zevnějšek je duše. Ten svíravý pocit, který mě nechce opustit.

Konečně jsem na něj zvládla nemyslet. Nezapomenu nikdy, ale byla jsem s Jaimem opravdu šťastná, možná mi tam chyběla jistá jiskra, ale- ale houby, co to melu? Jaká jiskra? Jaime je moc dobrý chlap. Má mě rád a já jeho taky. Chris je minulost. Až moc bolestivá minulost. A proto ji musím nechat za sebou.

Při převlékání seberu všechnu odvahu a po troše upravení se vydám do kuchyně na snídani. Venku je zataženo a mým už tak negativním a zmateným myšlenkám to moc nepomáhá.

V kuchyni sedí pouze Jaxon, Owen a Jaime. Tiše si oddychnu. Takže Chris si nejspíš odešel něco zařídit, anebo se rozhodl, že radši přespí v hotelu, aby mě nemusel mít na očích. To by mi úplně vyhovovalo.

Přidám se k rozesmátým klukům. A za chvilku už se dozvím, proč se Jaime a Jaxon skoro válí smíchy na zemi.

Kouknu stejným směrem jako oni a Owen a spatřím na stropě přilepenou palačinku. Rozesměju se. Já myslela, že se tohle stává jen ve filmech. Ale ne. Ta palačinka tam drží jak přišpendlená.

Owen to nechápe a vrtí hlavou, zatímco ji pozoruje a my s klukama se dusíme smíchy. Natož jak mi ještě před chvílí bylo, se teď upřímně usmívám. Asi je prostě důležité, abych ho nepotkávala a budu v pořádku. To se nějak poddá.

Nakonec nám snídaně spadne a to přímo na obličej Owena, který se zatváří dost překvapeně. Následuje to další výbuch smíchu.

„Brácho, ještě díky tobě budu mít břišáky.” Prohodí Jaxon. Ale to už se pustíme do jídla, protože přeci jen se všechno nespálilo.

Myslím, že Owena dlouho k plotně pouštět nebudeme. Ještě by si vážně ublížil. Ale zároveň se musím uchechtnout.

„Emily, nebude ti vadit, když půjdem s klukama na hoďku ven? Chceme se stavit pro lístky na hokejový zápas a taky půjdem nakoupit, aby Owen mohl odčinit, co spálil, omylem upustil na zem, nebo prostě sežral, viď, kámo?” Praští ho Jaime do zad a všichni se po mém svolení vydají do chodby. Přestože nechápu, proč se mě vůbec ptali. Já jsem ráda, že si Jaime konečně vyrazí s kámošema. Neustále je jen v práci, anebo se mnou. Malá změna nikomu neuškodí.

Rozhodnu se kluky překvapit a udělat lepší oběd. A proto s tím musím začít už teďka. Chtěla bych udělat kuře s nádivkou a bramborem. Začnu si vše chystat a ještě rychle na googlu najdu recept.

Okrájím brambory a u toho si pobrukuju nějakou písničku. Umeju je a zatím položím do dřezu, aby aspoň trochu okapaly a začnu rozbalovat kuře.

Obrátím se zpátky ke dřezu, když v tom mi na bocích přistanou dvě velké dlaně. Hned poznám, o koho jde. Brambory se se zařinčením sesypou zpět do dřezu. Soustředím se jen na svůj dech, který najednou nemůžu popadnout.

Ano, ano, omlouvám se, že jsem to utla už tady :D, ale ta kapitola by vážně byla moc dlouhá, navíc trošku nestíhám (kdyžtak můžete nadávat na náš dějepis 😉, budeme totiž psát písemku z ne dvakrát krátkého učiva😕)

Jinak doufám, že jste si kapitolu užili 😘