The Story continues

Pravda o minulosti

„Myslím, že je načase, aby ses dozvěděl, co už je dávno za mnou," protrhnu ticho najednou. Když už byly karty vyloženy, tak rovnou všechny. Bude to nejsnazší.

Naše pohledy se spojí. V jeho očích se odráží zvědavost a očekávání.

Zhluboka se nadechnu a položím si hlavu do jeho klína. Cítím, jak mi položí dlaň na břicho a začne mě krouživými pohyby hladit. Má to na mě jako vždy uklidňující účinek. A tak se rozpovídám, ani nevím jak.

„Začalo to těsně po mých čtrnáctých narozeninách. V ten den bylo ještě všechno úžasné. Slavili jsme, dostala jsem štěně, které jsem si neuvěřitelně zamilovala. Ale zhruba týden poté, jednoho dne přišel otec domů v hrozném stavu. Předtím byl vždy ukázkový. Nepil, nekouřil, měl skvělou práci, rodina pro něj byla na prvním místě. Dokonalý manžel i táta.

Ale ten den, to se úplně všechno změnilo. Přišel domů už těsně po obědě. Jindy se vracel kolem osmé. Už to mi bylo divné. Ale řekla jsem si, že třeba skončili dříve. Měli nějakou poradu. Mamka byla pryč a já dál seděla v pokoji, aniž by mi přišlo něco podezřelé, přestože jsem ze zdola slyšela pár křápnutí nádobím. Po tom, co jsem slyšela tříštění porcelánu o zeď, mi to nedalo. Rozhodla jsem se seběhnout dolů. Myslela jsem, že se mu něco stalo.

V kuchyni jsem ho objevila, jak se opírá o stůl. O zeď byla nejen rozbitá sklenice, ale také tam byla skvrna nejspíše od pití, co se předtím chystal vypít.

Byl úplně namol. Vůbec se nepodobal svému minulému já. Oči měl rudé, vlasy špinavé, oblečení roztrhané. Na oku se mu zbarvoval monokl. Hádala jsem, že se s někým popral. Přistoupila jsem k němu, abych mu nějak pomohla, ale to byl ten moment.

Upřel pohled na mě a když jsem byla už u něj, rozpřáhl se a vrazil mi pěstí. Měl takovou sílu, že mě to srazilo na zem.

Řval, že za všechno můžu já. Že jsem neplánovaná zbytečnost. Že mě nikdy nechtěl a kvůli mě o všechno přišel, protože jsme se přestěhovali a on nedostal přesně tu práci, kterou chtěl."

Z koutků očí mi stékají slzy. Jako by snad měly odplavit tu bolest. Chris se ke mně nakloní a všechny slzy pomalu slíbává.

„Pak do mě ještě kopl a dostala jsem pěstí z druhé strany tváře. Nicméně i tohle stačilo, abych si uvědomila, že je něco sakra špatně. Bylo mi čtrnáct, ke svému otci jsem chovala úctu. Myslela...myslela jsem si, že mě bije oprávněně. Takže jsem jen brečela, ale nebránila se.

Pak otec odešel. Ležela jsem zbitá na zemi ještě pár minut, ale hned poté, co mi došlo, co se právě stalo, jsem rychle běžela do pokoje a lehla si na postel. Naplno jsem se rozvzlykala. Přiběhl ke mě Coco, to bylo to štěně. Schoulil se ke mně a začal kňučet. Nelíbilo se mu, co se děje.

Začala jsem ho uklidňovat, ať se nebojí, tohle se znova opakovat nebude. Říkala jsem to nahlas, protože jsem zároveň potřebovala tak nějak uklidnit i sebe. Přesto byl ve mně kousíček, co tomu nevěřil. Nikomu jsem o tom neřekla a myslela si, že všechno se zase spraví. Samo. Ale ono ne.

O týden později se situace opakovala, a pak dál. O pár dní později mi sebral Coca a prodal ho. Za ty peníze si šel chlastat. A já se zatím tiskla do rohu mého pokoje a brečela, nebo bouchala do zdi, abych ze sebe vymlátila vztek a bolest.

Mamka si nás nevšímala. I pokud mě mlátil, tak ho nechala. Byla do něj tak moc slepě zamilovaná, že ho nechávala, aby mi ubližoval. Jejímu dítěti, aby ubližoval. Bylo to příšerné.

O zhruba dva roky později mě otec zase mlátil. Ani nevím, proč jsem to neohlásila. Nějak jsem měla vsugerované, že je to moje vina. Že mě bije snad až oprávněně. A v tu chvíli, když těsně vedle mě přistála flaška vodky, jsem zaječela. Však mě tím mohl i zabít. Bylo to jen kousek od mého spánku.