The Story continues

„Odpust mi to, prosím."

Předevčírem za mnou do koupelny naštěstí Chris nepřišel. Myslím, že bych po něm hodila každou věc, co bych v koupelně našla. Klidně to může být i toaletní papír.

Dva dny už jsme neviděli a já to nehodlám měnit. Snažím se být co nejvíc zaneprázdněná. Každopádně škola mi i tak dává zabrat, zrovna máme několik projektů ze tří předmětů najednou.

Vstanu do školy a začnu se připravovat, jak zjistím podle hodin, mám ještě hodinu a půl a to je milé překvapení. Ještě hledám mobil, ale po chvilce to vzdám a jdu se nasnídat.

Dneska máme jednu z docela dost důležitých zkoušek. Tohle je poslední termín, ale tak co. Já byla vážně rozhozená Chrisem, a tak jsem si to radši dala na dnešek, abych ji nezkazila.

Jaime zrovna s Chrisem vychází z koupelny. Ignoruju Chrisovu přítomnost a sleduju Jaimeho, jak zápasí s kravatou. Pokud si vzpomínám dneska má důležitou schůzku s jedním klientem.

Přistoupím k němu a zavážu mu kravatu přesně podle pravidel. Nevím, zda je to tím, že chci Chrise naštvat, či co, ale ještě vtisknu Jaimemu polibek na rty.

„Emily, ty ještě nejsi ve škole? Já myslel, že vám ta zkouška začíná už za pět minut? V osm, ne?"

Teď mě zmate. Otočím se a ukážu na hodiny. Jaime mi položí ruku na rameno.

„Emily, předevčírem jsem ti říkal, že jsou ty hodiny rozbité a musím je opravit. Ale je pravda, že jsi byla nějaká rozhozená."

„Cože?! Já musím na zkoušku, kurňa."

„A já tě tam nemůžu odvézt, mám tu schůzku...anebo že bych ho přesunul na odpoledne? To bude ale zase naštvanej-"

„Já ji tam odvezu." Přeruší Jaimeho Chris, a tak nastane obrovské ticho. I špendlík byste slyšeli spadnout.

„Tak dobře." Podvolím se nakonec.

Narůstá ve mně napětí, i když jen vstupuju do auta. Nic se na něm nezměnilo a to mi přinese vzpomínku, jak jsme jeli na ten výlet. Na pláž. Tam jsme se sblížili. Začnu mít svíravý pocit. Sevřu ruce v klíně, až se mi skoro nehty zaboří do kůže.

Najednou na svých rukou ucítím velkou dlaň. Chrisovu dlaň. Zvednu k němu obličej.

„Odpust mi to, prosím.”

Sklíčeně na něj pohlédnu.

„Chrisi-”

Ani mě to nenechá doříct.

„Já vím, že se chovám jako ten největší zmrd pod sluncem, ale odpust mi to. Udělám cokoli, úplně cokoli.”

Polknu. To, co se mu teď hodlám říct ho zničí. Tak moc ho to zničí a ubíjí to i mě, ale já to musím udělat. Už kvůli dobru nás všech. Chrise, mě a hlavně Jaimeho, který je neskutečně hodný.

Už podle bolesti v mých očích musí poznat, co mám na mysli, ale dál se statečně drží a pohled nesklápí. Čeká...čeká, až to rozsoudím.

„Chrisi, já- milovala jsem tě. Vážně a doteď ty city úplně nevymizely. Ale uvědom si, co je správné. Někdy se nemůžeme řídit jen podle našich srdcí. Musíme udělat správná rozhodnutí. Takže já ti odpustím, když se spolu nebudeme vůbec bavit. Pouze jako kamarádi. Ale nic víc. Nebudeš prosit, abychom se k sobě vrátili, protože to není správné. Ano?”

„Ale důležité je, co chceš ty, Em.”

Vyrazí mi tím dech. Oči mě chtějí zase začít štípat. Chci něco namítnout, ale on mě zastaví.

„Ale jestli tě tohle udělá šťastnou, co se dá dělat. Kvůli tobě budu klidně trpět. Protože pořád vím, že jsi tady. Že existuješ a můžu ti být aspoň na blízku. Věř mi, že to nevzdám, protože nikdy bych se nevzdal lásky, když už jsem ji poznal, ale pro teď tedy ustupuju, budu se držet zpátky, protože to už nechci zkazit. A teď už běž a hodně štěstí při zkoušce.”

Vystrčí mě jemně z auta a já jak omámená nakráčím do školy.

Doufám, že jste si kapču užili ❤️❤️

Nevzdal to Chris nějak brzo?? 🤔

Ale pokračování, co bude trošku víc 😏😏🔥🔥, Vás přesvědčí o opaku 😇