The Story continues

Návrat

Chris

„Brynn...” povím ochraptěle. Nemůžu najít hlas. Do očí mi vrhknou slzy. Konečně. Konečně se mi vrátila moje malá sestřička.

Tváře mám úplně mokrý, ale to neřeším. Sleduju, jak se jí oči plní slzama. V jejím pohledu je tolik bolesti a zároveň štěstí.

„Chrisi.” Řekne mé jméno tiše.

Nevydržím pohled na to, jak vzlyká a přitáhnu si ji do objetí. Prudce ji stisknu. Konečně ji mám zpět. Dál ji drtím v objetí a nehodlám pustit.

„Tak moc jsi mi chyběla. Je to moje vina.”

Ucítím, jak zavrtí hlavou.

„Ne, není to tvoje vina.”

„Je, vím to. A taky vím, že to nikdy nezvládnu odčinit, ale udělám pro to všechno na světě.”

„Já už jsem ti ale dávno odpustila.”

Emily

Je to zničující a zároveň mě to naplňuje radostným pocitem, že jsou spolu. Po tak dlouhé době. Po těch všech letech.

Po nějaké chvilce si dojdeme sednout, ale do jídla se nepouštíme. Za to Brynn začne vyprávět, co se vlastně stalo.

„Potom co se to stalo, jsem byla vyděšená, vyběhla jsem ven. Prostě jsem měla pocit, že bych se asi udusila, kdybych zůstala doma. Běžela jsem pryč. Netušila jsem ani kam, prostě pryč. Po nějaké chvíli jsem byla unavená, a tak jsem už jen šla. Jenže se začínalo stmívat a já dostala strach. Přeci jen mi bylo jedenáct. Ale pak jsem najednou nemohla najít cestu domů. A tak jsem tu noc přečkala na lavičce v parku. Ráno jsem se rozlámaná probudila a nejdřív jsem byla zmatená, ale pak se mi vybavilo všechno. Byla jsem hladová a měla jsem žízeň. Chtěla jsem jít domů, a tak jsem se i ptala lidí, kudy se dostanu do naší ulice. Jenže pak jsem zjistila, že kluk, kterému jsem položila tuhle otázku, si ze mě udělal legraci, a tak jsem se ocitla zase úplně jinde. Asi by to nebyl problém, ale tam, kde jsme žili to bylo vážně rozlehlé a navíc se to napojovalo na další města, takže nebylo těžké se ztratit. A pak se to stalo. Bylo už něco kolem oběda a já dál bloudila ulicemi. Byla jsem vyčerpaná a měla obrovský strach. Vlítla jsem do silnice, aniž bych se rozhlídla, a co si pak pamatuju, jsou jen světla moc blízko a troubení. Probudila jsem se v nemocnici. Netušila jsem, kdo jsem, nebo co se mi stalo. Vedle postele jsem spatřila vysokého muže s tmavými vlasy, na sobě měl tmavě modrý oblek. Jakmile jsem se vzbudila, začal se mě na vše vyptávat. Ale já mu nemohla odpovědět. Má hlava byla úplně prázdná. Sdělil mi, že zrovna když jel na schůzku, vběhla jsem mu do cesty, nestihl zastavit a srazil mě autem. Pár dní mi trvalo, než jsem se probrala. Začalo se řešit, kde jsou moji rodiče. Chtěla jsem pomoct, ale ta amnézie mě nechtěla pustit. A tak jsem jen přihlížela. Dokonce to dali na policii a já netuším, kde se stala chyba, ale stejně nedokázali určit, kdo jsem a kam patřím. Netušila jsem, co budu dělat, až mě propustí z nemocnice. Hned to ale nebylo a ten muž jménem Tobias Wickham, tam za mnou každý den chodil. Nejdřív jsme mluvili jen o něm...co vlastně dělá, o jeho rodině a tak, ale pak jsme se rozpovídali o tom, co máme rádi, co jsou naše zájmy a začali jsme se sbližovat, a pak nastal den, kdy mě propustili. A Tobi mi nabídl, že můžu klidně bydlet u něj, aspoň dokud něco nenajdu nebo nezjistím. Souhlasila jsem. Byl to můj kamarád a navíc jsem neměla na výběr. Nevydělával úplně málo, a tak mě bez debat nechával u něj bydlet zadarmo, kupoval mi jídlo a pití a dokonce oblečení. Ale co by taky dvanáctiletá holka zmohla. Ale jelikož mi všechno vypadlo, ani jsem nevěděla, že mi týden po příjezdu do nemocnice bylo dvanáct. Dokonce mi zařídil školu. Choval se ke mně jako k mladší ségře. Byla jsem u něj několik let a naše „sourozenecká” láska přerostla v lásku mezi mužem a ženou. Asi nemusím popisovat do detailu. A dokonce nastal i den, kdy jsem si na všechno vzpomněla, byl to obrovský šok, ale Tobi mi neuvěřitelně pomohl. Přemýšlela jsem, zda mám něco udělat, ale zatím jsem to nechala plavat. Ještě jsem se s tím nezvládla přímo smířit, ale byla jsem připravená se jednou do vašich životů vrátit. A tak jsem se dostala až sem, je mi osmnáct a jsem šťastně zasnoubená. A moc bych si přála, abychom byli zase rodina. Ale nic z toho by se nestalo díky Emily. Vím, že celý tohle moje vyprávění znělo docela zoufale, ale teď jsem tady a chci, abychom společně byli šťastní. Protože já už svoje štěstí našla a jsem ráda, že ty taky. Hlavně to prosimtě nepodělej. Víš, že jsem furt tvoje sestra a vím, že se dokážeš zachovat jako úplnej blbec, přestože to tak nemyslíš. Měj s ním trpělivost, Emily. V jádru je to starostlivý a dobrý člověk.”

Tak jo, co říkáte na tu změnu? Jako pardon, ale já prostě nemohla nechat Brynn někde umřít, tak jsem si k tomu nedávno vymyslela tuhle trošku nelogickou storku 😁

Doufám, že jste si kapču užili, klíďo mi pište svoje pocity, ať už pozitivní či negativní, do komentářů 😙❤️

Jo a nahoře máte Brynn, i když to jste asi pochopili... 😂 A ta písnička, kterou snad všichni stopro znáte, je jen tak pro přidání atmošky 😁💕

Ještě chci upozornit, že brzo budem finišovat, napadl mě další příběh a už jsem ho začala pomalu smolit, ale myšlenky a nové a nové nápady mi hlavou lítají neustále a já je nestíhám zaznamenávat, ach jo, tohle mě někdy docela vytáčí, ale zároveň je to skvělý 😅😂

No nic, já už budu držet pusu, mějte se a užívejte léta ❤️✨