The Story continues

Návštěva

Jaime sedí u stolu a popíjí kafe. Přisednu si k němu a pustím se do své snídaně. Můj úžasný přítel připravil míchaná vajíčka. Suprově to voní.

Vložím si poslední kousek do úst a odnesu talíř do myčky. Skočím se převléknout, protože jsem to narozdíl od Jaimeho nestihla. Vezmu si volné tričko velikosti XXL a k tomu černé legíny.

Nabídnu Jaimemu, že jestli chce být s kámošema osamotě, můžu někam vypadnout, nebo se zavřít v pokoji. On razantně odmítne. Prý je rád, že se s nima konečně seznámím.

Crrr! Zvonek ohlásí nové příchozí, tak to budou oni. Jaime jde otevřít a když vidí, že se k jeho následování nemám, uchopí mou dlaň a stáhne sebou. Teplo jeho dlaně mě uklidňuje.

„Neboj, jsou to fajn kluci.”

Otevře a já spatřím dva kluky. Ten, který si právě sundavá boty, je menší postavy, blonďaté vlasy má rozcuchané. A když vzhlídne, můžu si všimnout světle modrých očí. Nemůžu si pomoct, strašně mi připomíná Nialla z One direction.

Ten druhý, který se právě objímá s Jaimem, je naopak vysoký, hubený hnědovlásek, na tváři se mu při úsměvu objeví ďolíčky.

Niall se tedy nakonec jmenuje Owen a vysoký zase Jaxon. Hned mě na přivítanou obejmou a já jsem si jistá, že to budou super dny, co tu budou.

„Jo, kluci ještě dorazí buď dnes večer nebo zítra ráno, nějak nestihli vlak,” oznámí nám Jaxon.

„Nemáte něco k jídlu? Z tý dlouhý cesty mi vyhládlo.” Ozve se Owen a za chvilku se ozve zakručení jeho žaludku. Zasměju se. Fakt Niall.

Kluci se ke mně přidají.

„Jasně, vyber si třeba celou lednici, brácho.” Ukáže mu Jaime cestu ke kuchyni. A my ostatní jdeme ubytovat Jaxona. Niall se vecpe s Jaxonem do Jaimeho pokoje. Uvidíme, jak se vejdou i další kámoši Jaimeho. Naštěstí tu je ještě obývák.

Najednou Jaimemu zazvoní mobil. A ten nám po chvilce telefonování sdělí, že další z jeho přátel, Ethan, nepřijede, protože si zlomil ruku a nohu, když lezl ze stromu, ale že se rád s Jaimem domluví na jindy.

Objednáme si pizzu a pustíme si k tomu Hru o trůny, kterou jak nově zjistím, kluci zbožňují. Nasměje se díky Owenovým poznámkám, až nás bolí břicha.

Kolem sedmé už kluky opustím a zaberu si sprchu. Nechám na sebe dopadat kapky teplé vody. Vyfénuju si vlasy a obléknu si svoje spací šortky a velké Jaimeho triko. Vlasy si stáhnu do polorozpadlého drdolu a vyčistím si obličej.

Cestou do pokoje uslyším zvonek, nechám kluky bavit se v obýváku a jdu otevřít.

Otevřu dveře, ale ten kdo stojí ve dveřích, mi svým zjevem vyrazí dech.

Moje srdce se skoro zastaví.

Buch, buch.

To není možné.

To jsou jen halucinace.

Otevřu pusu, aby něco řekla, ale nic z ní nevyjde.

Polknu, v očích mě okamžitě začnou štípat slzy.

Ve svém srdci ucítím ostrou bolest. Jako by někdo rozřezal staré rány.

Proč? Proč se tohle musí dít zrovna mně?

Přeběhne mi mráz po zádech, ale zároveň se mnou rozleje zvláštní teplo.

Ve dveřích stojí Chris. V levé ruce má cestovní tašku. Vlasy trochu delší, než když jsem ho posledně viděla. Přijde mi, že ještě víc zmužněl. Nechápu, jak je to možné. Ale oči, ty má pořád stejně ledové. Upírají se na mě, svazují mě. Nedokážu se ani pohnout. Pod jejich pohledem se dusím. Nemůžu vyplavat na hladinu. Topím se a nedokážu si vybojovat byť jediný nádech.

Chris se zamračí a vykročí ke mně.

„Emily?”

Jeho hlas, jeho nádherný hlas, který mě dříve hladil jako to nejjemnější hedvábí, ale také ve mně dokázal rozžnout plamen. Ale pak si vzpomenu, jak mě bolelo slyšet jeho hlas. Jeho ostrá slova, která mi zničila srdce na prach. Znova už ne.

Klopýtnu dozadu a narazím na něčí tělo.

Za mnou stojí Jaime. Starostlivě mě chytí.

„Jsi v pořádku, Em?”

Zmůžu se pouze na kývnutí.

„Takže, Emily, tohle je můj další kámoš, Chris, chodili jsme spolu na fotbal už od školky. Je to fajn chlap.”

„To si nemyslím,” zašeptám, aby mě Jaime neslyšel.

„Cože jsi říkala?”

„Že to vypadá na velkou zábavu,” zalžu.

„Brácho, tohle je Emily, moje přítelkyně,” představí mě hrdě Jaime. Nevím, jestli se nepletu, ale přijde mi, že se Chrisovi v očích mihne něco mezi překvapením, zmatkem a nervozitou.

„O-omluvte mě, už asi b-budu muset jít,” vykoktám a zmizím ve svém pokoji.

Padnu na postel a sesypu se. To nemůže být pravda. Myslela jsem si, že se moje staré rány zahojily, ale přijde mi, že teď bolí o mnoho víc. Slzy mi stékají po tvářích. Doufám, že mi pomohou vyplavit tu bolest. Ale nezabírá to. Nechci to už cítit. A to tu prý budou nejméně dva týdny. Budu muset nebýt doma, musím se vymluvit na školu, práci, cokoli.

Proč jsi se rozhodl znova přijít do mého života? Proč? To už se nestalo dost věcí, které způsobují mučivou bolest?

Já se s Chrisem prostě nemůžu rozloučit. Co myslíte?? Jak se to bude vyvíjet? Budou z nich znovu spolubydlící, co by se nejraději zavraždili??🤔❤️