Stíny elfů

2.

                                                                ... timeskip ...

,,Erbithril už na Vás čeká." oznámil nám voják.

Vstoupili jsme do světlé místnosti, kde na nás čekal Tavarill.

Pozdravili jsme a vyměnili si pár zdvořilostních frází.
Pak nám oznámil, co nás zítra čeká.

,,Teď bych Vám chtěl představit Vaše spolužáky." 

Zvědavostí a napětím jsem přešlapovala na místě.

Vyšli jsme na trávník, kdy stáli dva  elfové.

,,Tohle je Falion, elfský kouzelník." Ukázal na elfa, který byl blíž.

,,A tohle je Ymithrirr, princ bílých elfů." 

Překvapeně jsem se na něj podívala a musela jsem co dělat, aby mi nespadla čelist až na zem.

Tohle, že je Ymithrirr?!! Tázavě se na mě podíval, rychle jsem zamrkala. Vůbec jsem nečekala, že bude TADY.

 Všichni jsme se pozdravili a začali se mezi sebou bavit.

Po chvíli si Tavarill odkašlal a řekl: ,,Do večeře máte volno."

Chvíli jsem tam tak postávala a pak jsem šla do svého pokoje. 

Vybalila jsem si všechny věci a uklidila je do skříně.

Na posteli mi zůstal ležet jenom meč. Vyndala jsem ho z pochvy a přejela jsem po chladném kovu, který se leskl na světle slunečních paprsků.

Po chvíli jsem ho zasunula do pochvy a vydala se na cvičiště. Naštěstí nebylo daleko.

Ujistila jsem se, že tam nikdo není.
Poté jsem začala cvičit sérii různých technik a útoků.

Asi po hodině jsem si odpočinula a vyšplhala do větví nedalekého stromu.

Skoro v polovině jsem se posadila a sledovala zapadající slunce. Chtěla jsem slézt dolů, ale větev na které jsem stála se zlomila. Přidušeně jsem vykřikla.

Pár metrů nad zemí mě zachytil Ymithrirr. 

Kde se tu vzal?! Projelo mi hlavou.

Zkoumavě mě se na mě podíval. ,,Jsi v pořádku, Eressië?" zeptal se starostlivě.

Rychle jsem přikývla a pak mě pustil dolů. Podíval se mi do očí a já rychle uhla pohledem.

Chvíli jsme tam jen tak stáli, neschopní ze sebe cokoliv vydat.

Nakonec jsem se odhodlala jako první.

,,Proč jsi mi neřekl, že jsi princ?" vyhrkla jsem rychle, možná až moc rychle. 

,,No, víš..." řekl ostýchavě. ,,Nevěděl jsem co bys tomu řekla. "

Tiše jsme se posadili a pozorovali západ slunce.
Kdybych věděla, že je princ....

Večeře s Tavarillem!!! Vzpomněla jsem si.

Málem jsem na ní zapomněla. Rychle jsem vstala.

,,Za chvíli máme být na večeři, jdeš?" Zavrtěl hlavou a odpověděl: ,,Musím se nejdřív s někým setkat. Uvidíme se potom."

Mírně jsem potřásla hlavou a vydala se po pěšině do pokoje. 

Spěšně jsem si na sebe vzala úplé kalhoty a šaty, které mi sahaly do půlky stehen. Chtěla jsem si připnout meč..

Ale, ne! Zapomněla jsem si meč na cvičišti. Teď se tam ale vrátit nemůžu, zmeškala bych večeři s Tavarillem.

U večeře jsem byla hrozně nervózní.

Měla jsem strašný pocit, že až tam přijdu můj meč tam nebude.

Podívala jsem se na Ymithrirra, on je taky nervózní?!

Ale z čeho? Nemohla jsem na nic přijít, tak jsem se tím příliš nezaobírala. 

Po večeři jsem se rychle rozběhla na cvičiště hledat meč. On tu není! Navenek jsem vypadala klidně, ale moje vnitřní Já, šílelo.

Rychle jsem ho začala hledat po celém cvičišti. Nikde jsme ho, ale nenašla. Možná o něm bude vědět Ymithrirr, napadlo mě. 

S touhle myšlenkou jsem se za ním rozběhla.

Doufám, že... Zastavila jsem se, měla jsem pocit, že mě někdo pozoruje.

Nikoho jsem ale neviděla. Pokrčila jsem rameny a vydala se k paláci.

Přešla jsme po mostě nedaleko od paláce. Najednou jsem zakopla vrazila do jednoho elfa.

 ,,O-omlouvám se." vykoktala jsem ze sebe.

K mému údivu mi pomohl vstát a podal mi něco zabaleného do plátna.

,,Tohle sis zapomněla."podával mi to a přitom se pobaveně usmíval.

S vykulenýma oči jsem si to od něj vzala a dřív než jsem stačila cokoli říct byl pryč.

Opatrně jsem rozbalila plátno. Byl tam můj meč!

Cestou do pokoje jsem se pro sebe usmívala, byl mi nějak povědomý.

Byla jsem ale tak  unavená, že jsem nad tím nepřemýšlela a šla spát.