Stíny elfů

17.

Ráno bylo chladno. Přitáhla jsem si plášť těsněji k tělu. 

Přejížděla jsem očima po krajině a snažila se zachytit jakýkoliv pohyb.

Vanyar nařídil hlídky i když zatím se temní ještě neukázali.

Já jsem jela se skupinkou elfů a střídali jsme se v pravidelných intervalech.

,,Za jak dlouho přijede další hlídka?" Voják stojící opodál se krátce zamyslel. ,,Asi za 3 hodiny."

Zamumlala jsem neurčitou odpověď. Byli tam se mnou 4 vojáci.

Tři z nich ke mně neustále stáčeli pohledy a něco si šuškali, občas se i tlumeně zasmáli.

Jeden z elfů se zvedl a přišel a řekl: ,,Vystřídám Vás, jste tu už přes hodinu."

Přikývla jsem a vděčně se na něj usmála.

Byla jsem ráda, že nevěděli kdo jsem, alespoň se ke mně nechovali jinak.

Vlastně jen velice málo elfů znali můj původ.

Sedla jsem si do trávy, kus od ostatních a zavřela oči. Bolelo mě celé tělo.

Ozvalo se nervózní zakašlání.

Otevřela jsem oči a zvedla hlavu. Přede mnou byli ti tři elfové. Teď jsem to byla pro změnu já, kdo byl nervózní.

,,Ehmmm... Můžeme si k vám sednout?!" Pokrčila jsem rameny a v duchu se zasmála. ,,Proč ne?"

Okamžitě si sedli a světlovlasý elf mluvil dál.

,,Já jsem Aramil." Ukázal na hnědovlasého elfa sedícího po mém boku a řekl: ,,Tohle je Thamior." Otočil se na mě a zazubil se.

Nadechl se a ukázal na třetího. ,,A tohle..."

,,Já jsem Rowan a on."ukázal na elfa stojícího na stráži. ,,se jmenuje Taurion." jakmile to dořekl, zpražil Aramila pohledem.

,,Já jsem Eressië." Rowan se na mě překvapeně otočil, ale nic neřekl. ,,Rowane, máš hlídku."

Ostatní po sobě hodily zvláštní pohled.

Černovlasý elf se na mě naposledy podíval a vstal. Další tři hodiny uběhly jako voda.

Cestou do tábora Rowan nad něčím usilovně přemýšlel a neustále ke mně stáčel pohled.

Hned jak jsme přijeli zpátky do tábora šla jsem do svého stanu a okamžitě usnula.

                                                                          ***

Rozespale jsem se posadila, bolelo mě celé tělo.

To byl zase nápad, usnout ve zbroji,  pomyslela jsem si.

,,Eressië? Všude tě hledám, musíš jít se mnou." řekl Celeborn, který právě vpadl do mého stanu.

,,A musím?!" Vážně pokýval hlavou.

Vstala jsem. Celeborn mě táhl asi přes půlku tábora, než našel Faliona.

,,Co teda potřebuješ?" zeptala jsem se na půl otráveně, na půl unaveně.

,,No... ještě jste mi neřekli co se dělo, když jste hledali pevnost Kalpë."

,,V pohodě, všechno ti řekneme." odpověděl Falion. Probodla jsem ho pohledem, ale nakonec jsem vešla do stanu.

,,Že já jsem vůbec chodila." Protočila jsem oči, posadila se a Falion začal vyprávět...

,,Pak Eressië rozsekala Vessovi celou zahradu." Celebornovi při té zmínce zacukaly koutky úst.

Zaúpěla jsem a zakryla si obličej dlaní.

Když chtěl vyprávět, co se dělo, když jsme odešli z pevnosti, zrudla jsem.

,,Tuhle část radši vynechej." zasyčela jsem. 

Falion nadzvedl jedno obočí a podíval se na mě. ,,Tuhle část mám zrovna nejradši." 

Celeborn se na mě tázavě podíval. Přemohla jsem vztek a sladce se usmála. ,,Pokračuj." vyzvala jsem ho.

Chtěla jsem se nenápadně vytratit, ale Celeborn mi dal ruku kolem ramen a nehodlal jí sundat.

Celou dobu jsem mohla puknout zlostí. Můj pohled říkal, že jestli se mi dostane do rukou, tak to nepřežije.

Falion si toho očividně nevšimnul a vychutnával si mojí ,oblíbenou' část vyprávění z naší cesty.

Tím hůř pro něj, pomyslela jsem si.

Když konečně skončil, oddechla jsem si.

Celeborn mi podal malý košík plný malinových košíčků. Zamračila jsem se.

Byly moje oblíbené. Navíc jsem nechápala, kde je dokázal sehnat.

Jak může vlastně vědět, že je mám ráda?!

,,Díky." zabručela jsem a košík si od něj vzala.

Vstala jsem a odešla. Když jsem se ujistila, že mě někdo nevidí do jednoho jsem se zakousla. Byly výborné!!

Musím z něj dostat, kde je sehnal.

Za chvíli začne škola(ZASE) a já budu mít zase depky, jak jinak. Doufám, že i Vy to nějak přižijete. Užívejte prázdnin dokud ještě nějaké zbývají.

Váš Dráteník ♥ 

P.S:Tahle kapitola je vcelku o ničem, ale i tak doufám, že se Vám líbila.

Hlasujte pomocí hvězdičky nebo napište komentář. (za oboje budu moc ráda)