Stíny elfů

7.

* Arnor- Falionův bratr, temný elf 

Cukla jsem sebou, ležela jsem v nějaké kobce a něco mi lezlo po paži.

Krysa!

Snažila jsem se nevykřiknout. Vyskočila jsem na nohy a setřásla jí.

Z dálky se ozval výkřik. Nebo ne?!

V zámku zařinčeli klíče a dovnitř vtrhli stráže.

Vzali mě surově za ruce a táhly mě dlouhou chodbou. Snažila jsem se jim vykroutit, ale měli moc silný stisk.

Po několika minutách jsme vstoupili do místnosti.

,,Můžete jít."přikázal jim.

Stráže mě okamžitě pustili a odešli. U krbu stál elf a díval se plápolající oheň.

,,Kdo si myslíš, že jsi?!" Ušklíbl se. ,,Jsem Arnor."řekl. 

,,A promiň, že jsem se nepředstavil, Eressië." dodal jízlivě.

,,Aspoň tak na tebe volal ten elf. Ostatně se s ním brzy uvidíš." 

Otočil se a se zlověstným výrazem ve tváři mě pozoroval.

Přešel ke mně a díval se mi zpříma do očí. Donutil mě, abych si vybavila moment, kdy zabil Aranela.

Zalapala jsem po dechu, do očí se mi vedraly slzy. Znovu a znovu se mi v hlavě přehrával okamžik, kdy Aranela probodl.

,,Měla bych ti zakroutit krkem, šmejde jeden."

Místo slz se dostavila vlna smutku, hořkosti a hlavně zloby.

,,Ale no tak, snad si nemyslíš, že bych ho ušetřil?! Bránil mi v cestě... k TOBĚ." Zachechtal se.

Chtěla jsem něco říct, ale byl rychlejší.

,,Mimochodem tvůj přítel, mi nechtěl prozradit pár ,informací', tak jsem ho potrestal. No, doufám, že budeš chytřejší."

Rychlostí blesku mě chytil pod krkem a praštil se mnou o zeď. 

Na tváři se mu objevil úšklebek.

,,Co jsi mu udělal?!" zachraptěla jsem.

Neodpověděl, jenom se podivně zasmál. Zamrazilo mě.

Zuřivě jsem vyskočila na nohy a kopla ho do žeber.

Zapotácel se a něco nesrozumitelně zakřičel.

Do místnosti vtrhli stráže a zkroutili mi ruce za záda. Arnor vstal a popadl mě za bradu.

,,Kde je ten meč?! Než si rozmyslíš odpověď, ukážu ti, co tě čeká, když řekneš NE."

Prošli jsme vězení a pokračovali dlouhou chodbou.

Nakonec jsem vešli do mučírny. Přejel mi mráz po zádech a napadla mě děsivá předtucha.

U dřevěného sloupu byl Ymithrirr. Byl celý od krve a hlavu měl svěšenou na hrudi. 

,,Ymithrirre!" zakřičela jsem zoufale, ale neprobíral se.  Vytrhla jsem se strážím a snažila se ho probudit.

,,Takže on je dokonce princátko." uchechtl se. Rychle jsem sebrala ležící dýku a přeřízla provazy.

Opatrně jsem ho o sebe opřela. Jak to, že se neprobírá?!

,,On se asi už neprobudí. Jaká smůla, viď?" Ve tváři měl stejný pohled jako když zabil Aranela...

Všechno ve mně vřelo, vražedně jsem ho probodávala pohledem.