Stíny elfů

20.

Probrala jsem se ve svém pokoji. Malátně jsem se posadila a opřela se o zeď. 

Jak dlouho tady jsem?

Bolelo mě celé tělo. Natáhla jsem ruku k malému stolku vedle mojí postele a vzala si sklenici vody, která tam ležela.

Hltavě jsem všechnu vypila. Bohužel mi sklenice spadla, ale nerozbila se.

Uslyšela jsem kroky, do pokoje vstoupil Celeborn.

Překvapeně se na mě podíval. Vypadal ustaraně. 

Objal mě. ,,Jsem rád, že jsi v pořádku." řekl, i když to moc přesvědčivě neznělo.

Sebral sklenici a postavil ji na stolek. Když se narovnal, vyhnul se mému pohledu.

,,Jak dlouho jsem spala?!" Na vteřinu se zamyslel a pak odpověděl.

,,Asi tři dny..." Podívala jsem se mu do očí, ucukl. 

Něco se mi nelíbilo.

,,Dojdu Ti pro něco k jídlu." Nečekal na moji odpověď, zvedl se a zabouchl za sebou dveře.

Zamračila jsem se. Co ho asi znervóznilo... 

Trochu jsem se vzpamatovala, vstala jsem a šla do koupelny.

Převlékla jsem se a vzala jsem do ruky hřeben a vzápětí ho zase upustila.

Moje vlasy... zbělaly. Roztřeseně jsem vzala jeden pramínek do ruky. 

To není možné... Vypadala jsem jako zrůda nebo jsem si to aspoň myslela...

,,Eressië?!" Přišel do koupelny, ztuhnul. V očích jsem viděla zklamání a soucit.

Proto se choval tak divně.
Udělalo se mi špatně, zavrávorala jsem.

Celeborn mě pohotově chytil a vzal mě do náruče.

Tupě jsem se na něj podívala.

,,Ty máš snad omdlévání v krvi." Smutně se usmál. Položil mě zpátky na postel a přikryl  mě dekou.

Chtěla jsem se ho zeptat na svoje vlasy, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. 

Celeborn uhodl, že se ho chci na to zeptat. Povzdechl si. 

,,Popravdě nikdo z nás neví, jak se Ti to stalo..." odmčel a pokračoval. ,,Zjistili jsem to až v táboře."

,,K-kdo všechno o tom, o tom ví?!" zachraptěla jsem. Všechny chlupy se mi naježily, nedočkavě jsem čekala co odpoví.

,,Jen já, Tavarill, otec a kluci." řekl spěšně.

Polkla jsem. Po tvářích se mi řinuly slzy, popravdě jsem je vůbec necítila.

,,Jak je Ymithrirrovi?" Můj hlas zněl podivně cize.

 ,,Už je mu lépe, včera se probudil." odpověděl Celeborn.

Ukázal na tác s jídlem. ,,Najez se. Já už budu muset jít." Zvedl se a odešel.

Několik minut jsem jen tak seděla. Měla jsem mokrý celý obličej, tak jsem si setřela.

Věděla jsem, pláč nijak nepomůže.

S velkou nechutí  jsem si nakonec něco.    z tácu  vzala.

Uvažovala jsem nad tím, co všechno se asi událo za dobu, co jsem byla mimo.

Byla jsem unavená.

Přitáhla jsem si deku až k bradě a usnula.

                                                                                    ... timeskip...

,,Co myslíš, že udělá, až to zjistí?!" Probudilo mě vzrušené šeptání.

Zamžourala jsem očima a rozhlédla se po místnosti, nikdo tu nebyl.

Zároveň jsem si vzpomněla na všechno, co se mi po posledním probuzení stalo.

Po chvíli rozhovor pokračoval. ,,Nedokážu si představit, co by udělala, kdyby zjistila, že se plánuje Ymithrirrova svatba."

Druhý hlas namýtnul. ,,Zřejmě to věděla.."

,,Vždyť bude již za několik týdnů."řekl ten první.

Bodlo mě u srdce. Po tváři mi stékaly další slzy. Vlastně jsem to měla čekat, pomyslela jsem si hořce.

Byla jsem jen součást téhle země nic víc. Jak jsem byla naivní, pomyslela jsem si.

Navíc bylo důležité, aby se po válce udržel mír.

 Dveře se otevřely, rychle jsem si je setřela.

Do místnosti vešel Falion a Celeborn. Museli stát za dveřmi, ale není přece možné, abych je slyšela. Nebo je?!

Z myšlenek mě vytrhl Falion. ,,Jak je Ti?" 

Po chvíli jsem odpověděla. ,,Už je mi lépe." Můj hlas zněl tvrdě.

Odvrátila jsem hlavu.

Falion sebou nepatrně cuknul, ale nedal na sobě nic znát.

Za několik minut se náš rozhovor rozproudil. 

,,Adrie a Firion už odjeli?" zeptala jsem se.

Falion přikývl. ,,Několik dní se držel smutek, takže se museli vrátit a navíc mají ještě nějaké povinnosti." odmlčel a pokračoval
,,Slavnost na počest ukončení války bude zhruba za měsíc."

Nejvyšší čas odjet, pomyslela jsem si. Tušila jsem, co bude součástí slavnosti, svatba.

,,Budeme už muset jít..." Spěšně se zvedli a odešli. Počkala jsem, až za sebou zavřou dveře a šla se umýt.

Pak jsem se převlékla.

Vzala jsem bílou košili, hnědé kalhoty a vlasy si nechala rozpuštěné. Přes ramena jsem si přetáhla plášť a nasadila si kapuci.

 Zamkla jsem pokoj a vydala se do knihovny.

Po delší době zase kapitolka. Doufám, že si užíváte prázdniny. Nezapomeňte dát hvězdičku nebo napište komentář.

PS: Mám toho do školy teď moc, takže nwm jak často budu stíhat vydávat kapitoly.

                        Váš Dráteník 😘