Stíny elfů

21.

!dole si nezapomeňte přečíst moje zbytečný keci! 😁

Knihovna měla několik pater. Po stranách nejnižšího patra stoupala 3 schodiště zdobená jemnými ornamenty a obličeji zvířat.

Po schodech jsem vystoupala do třetího patra. 

Několik minut jsem procházela oddělení s kouzly. Očima jsem přejížděla po policích s knihami a jednu si vytáhla.

Skoro nikdo v tomhle oddělení nebyl.

Posadila jsem se do křesla u okna a začala si číst. 

Vyrušilo mě krátké zakašlání. Zvedla jsem zrak a okamžitě vyskočila na nohy. 

,,Vaše Výsosti..." Pohybem ruky mě umlčel a naznačil mi, abych se posadila.

Stráže, které měl sebou okamžitě odešly. 

,,Chtěl bych s Vámi o něčem mluvit." Usilovně jsem přemýšlela, o čem by se se mnou král chtěl bavit.

Doufala jsem, že se nedověděl o mě a Ymithrirrovi.

Když začal mluvit, ulevilo se mi.

,,Během bitvy stačili někteří temní uprchnout. Donesly se mi zprávy, že se v Dračích horách, skrývá asi 100 temných." nadechl se a pokračoval.

,,Je to zatím největší skupina, na kterou jsme narazili a navíc je blízko u hranic se sousední říší, s kterou máme na jaře dohodnout mírovou dohodu."

Dalo se předpokládat, že ,několik' temných uteče, pomyslela jsem si suše.

,,Myslel jsem, že byste pro tenhle úkol byla nejlepší, ale..." Neomaleně jsem skočila do řeči, což ho vůbec nevyvedlo z míry.

,,S radostí ten úkol přijmu, ale mám jednu podmínku, Vaše Výsosti." Vanyar mě pobídl, abych pokračovala. 

,,Já...ehm.. až úkol splním, pošlu Vám pouze vzkaz."

Král krátce pokýval hlavou a řekl: ,,Vezměte si sebou kolik mužů chcete."

Pak se mi zkoumavě podíval do očí, až mě zamrazilo.

Král vstal. Pak zastavil a posadil se.

,,Chtěl bych se ještě na něco zeptat." Ztuhla jsem.

,,Když jste se vrátili z poslední výpravy, myslím vy a Ymithrirr, nevšimla jste si něčeho?"odmlčel se a pokračoval. ,,Byl totiž velice nepozorný, ale šťastnějšího jsem ho neviděl."

,,Ptal jsem ho, co se stalo, ale nic mi na to neřekl. Chtěl jsem se zeptat Vás, zřejmě spolu dobře vycházíte."

Tváře mi lehce zrudly. Nechtělo se mi odpovídat.

,,Nevím, co bych Vám řekla, Vaše Výsosti."

,,Dobrá. Chtěl bych Vás tímto pozvat na jeho svatbu, která proběhne krátce po slavnosti."

Nezmohla jsem se než na přikývnutí.
Zvedl se.

Rychle jsem se uklonila, naposledy se na mě podíval a zamyšleně odešel z knihovny v doprovodu svých stráží.

                                                                                     ... timeskip ...

,,Večer se setkáme za městem." Rowan, Taurion, Aramil a Thamior pokývali hlavou.

Úlevně jsem si oddechla a svižným krokem odešla do svého pokoje a začala si balit.

Nikdo kromě mě nevěděl, že se vrátit nechci, aspoň na krátkou dobu.

Kdyby tak král tušil, co se mezi námi stalo. Kdo ví, co by se mnou udělal.

Dřív nebo později by se to dozvěděl. To byl jeden z důvodů, proč jsem odjezd neodkládala.

Asi za dvě hodiny jsem měla uklizeno a sbaleno. Vyšla jsem na chodbu a pečlivě jsem za sebou zamkla.

V hlavě mi proudili myšlenky a vnímala jsem jen dunění svých kroků.

,,Eressië." Rychle jsem zvedla hlavu. 

,,Ahoj Falione!" odpověděla jsem.

,,Mám Ti vyřídit, že máš večer zajít za Ymithrirrem." Ztuhla jsme.

,,A Falione? Nevíš kde je Vesso?" zeptala jsem se.

,,Asi před hodinou odjel a nevrátí se dřív než za tři měsíce."

Zamumlala jsem neurčitou odpověď a rozběhla se zpátky do svého pokoje.

Zamkla jsem. Vztekle jsem praštila s pláštěm o zem a šla do koupelny. 

Po tvářích mi začali téct slzy. Podívala jsem se do zrcadla, odkud na mě zírala elfka s bílými vlasy. 

Myslela jsem, že by mi Vesso mohl pomoct nebo alespoň poradit. Byl ale pryč a já neměla čas za ním jet.

Připadala jsem si jako zrůda. Roztřeseně jsem vzala nůžky ustřihla si pramen vlasů, který zvolna dopadl na podlahu, stejně jako zbytek vlasů. 

Vlasy jsem teď měla sotva po ramena. Utřela jsem si slzy.

Tímhle odjezdem jen zajistím Ymithrirrovu svatbu. Dnes se s ním rozloučím a pak pro mě zůstane jen princem.

Najednou mi připadalo, jako by jedna část mého srdce pomalu zamrzala.

                                                                               ... timeskip ...

Tiše jsem proklouzla ke zdi porostlé břečťanem. Rozhlédla jsem se, v dohledu nebyla žádná hlídka. 

Zvolna jsem vyšplhala k otevřenému oknu a vklouzla do pokoje. Rozhlédla jsem se po místnosti.

Ymithrirr spal v křesle a tiše oddechoval. Na klíně měl otevřenou knihu.

Vypadal  v pořádku. 

Opatrně jsem jí vzala a dala jí na stůl. 

Pak jsem vytáhla dračí květ a položila ho na knihu.

Poslední dárek...

Otočila jsem se zpátky k Ymithrirrovi. Jemně jsem mu z obličeje odhrnula pramen vlasů.

Políbila jsem ho na čelo.

Zkoumavě jsem si ho prohlížela. Byl čas jít. 

,,Sbohem..." zašeptala jsem. Pomalu začal otevírat oči. 

Rychle a tiše jsme došla k oknu. Překvapeně zůstal hledět na dračí květ.

,,Eressië?" zašeptal. Trhla jsem sebou, když se podíval k oknu.

Rychle jsem sešplhala dolů. Chvíli jsem čekala, ale všude byl klid.

Oddechla jsem si. Zaslechla jsem kroky stráží a rozběhla se ke zdi zahrady.

Za ní čekal můj kůň. Nasedla jsem na něj.

Za několik minut jsem za městem našla Rowana.

,,Eressië? Potřebuji s Tebou mluvit." Nadechl se a pokračoval. ,,Potřebujeme si kluky ještě něco vyřídit..."

Umlčela jsme pohybem ruky. ,,Já taky. Za týden se setkáme ve vesničce nedaleko Illirionského lesa." 

Věnoval mi vděčný pohled a rozjel se do temného lesa. 

Naposledy jsem se otočila k Elthrímu. Povzdychla jsem si a rozjela se opačným směrem než odjel Rowan.

Tak to je konec mojí PRVNÍ knížky... Chtěla bych poděkovat za všechny hlasy, komentáře. Jsem moooc ráda, že jste si našli čas a přečetli si tuhle knížku. ♥♥♥

V brzké době se můžete těšit na druhý díl!!! 😁 Už se těším, až ho napíšu.

PS: Pokud se Vám i tahle kapitola líbila dejte hvězdičku nebo napište komentář....

             Zdraví

                        Váš Dráteník  ♥