Stíny elfů

19.

Na chvíli se mi z něj udělalo špatně. Bleskurychle ze mně vytáhl meč a já spadla na zem.

Bolest mi projela celým tělem. Tiše jsem zaúpěla a zatnula zuby.

,,Škoda, myslel jsem, že to bude větší zábava. No nic..." Olízl si rty. ,,Chcípni!"

Zavřela jsem oči a čekala na ránu, která stále nepřicházela.

Nebylo možné, aby minul.

Prudce jsem je zase otevřela. Přede mnou stál Alcothar.

,,Jednou tě pohltí nenávist..." řekl sípavě.

Vyděšeně jsem na něj pohlédla. Byl to dračí jazyk.

Zhrozila jsem se. Co to bylo za člověka, že se ho dokázal naučit?!!

Měla jsem neodbytný pocit, že by ho měl umět jen někdo jako já.

Pomalu jsem si uvědomila, co se vlastně stalo a rozeznala osobu, která za ním stála.

Celeborn..

Celeborn z něj prudce vytáhl meč. Alcothar se sesunul k zemi.

,,Konečně je po něm." Znechuceně se ušklíbl.

Musel do toho vložit velké množství energie, napadlo mě.

Ymithrirr ležel několik kroků ode mně. Rychle jsem si k němu klekla. 

Slabě dýchal a vůbec se nehýbal, do očí mi vstoupili slzy.

,,Envinyanta o." zašeptala jsem. 

Nic se nedělo, zkusila jsem  ještě několik dalších kouzel, ale nic se nestalo.

Ztěžka jsem polka. Cítila jsem neuvěřitelnou hořkost.

Ne, ne, ne... Po tváři mi tekly slzy.

Už jsem to nechtěla zažít znovu.
Celeborn mi položil ruku na rameno. 

Sám musel vědět, že..

Zavrtěla jsem hlavou, musí být přece nějaký způsob!

,,Už je pozdě..." Hlas měl sevřený. Jeho slova mě do srdce bodla jako nůž.

Přestala jsem vnímat okolí.
Napadla mě krajní možnost.

Můžeš darovat život...

Vzplála ve mně poslední jiskra naděje. Možná to byla jen lež, ale teď jsem tomu nechtěla věřit.

Nevěděla jsem, co mám vlastně dělat. Soustředila jsem poslední zbytky energie a soustředila se.

,,Restalë, urulókë." 

Cítila jsem, jak ze mě vyšla obrovská vlna energie.

A jako by vyšla odjinud.

Upřeně jsem ho sledovala, ale nic nedělo. Zaryla jsem nehty do jemné látky mého pláště.

S poslední vůlí jsem se nezhroutila na zem. Sklonila jsem hlavu.

Ozval se sípavý dech. Zvedla jsem oči k Ymithrirrovi. Jeho hrudník se slabě, ale pravidelně zvedal.

Zaplavila mě vlna úlevy. Je v pořádku.

Vzápětí se však proměnila v nekončící zlosti.

,,Postarej se o něj, ještě něco musím udělat." zachraptěla jsem směrem k Celebornovi.

I přes to chraptění zněl můj hlas poněkud tvrdě. Nečekala jsem na žádnou odpověď.

Nemohla jsem sice znovu zabít Alcothara, ale mohla jsem udělat něco jiného.

Přes hlavu jsem si přehodila kapuci a zvedla se. Nechtěla jsem, aby mě někdo vyděl.

Bude to tak lepší, pomyslela jsem si.
Boj se posunul dál od nás.

Vypadalo to, že temná strana začala prohrávat.

Vytáhla jsem flétnu a začala hrát.

Hrála jsem podle pocitů.

Melodie byla skličující a postupně nabírala výšku.

Ze země se vyvalily kořeny a strhávali temné zpátky sebou do země.

Přes tvář mi přelétl krutý úsměv. Pocítila jsem pocit nepopsatelné moci a také uspokojení.

Najednou jsem ucítila ostrou bolest, už zase.

Přestala jsem hrát.

Pomalu jsem se otočila, několik desítek metrů ode mě byl temný, ale do tváře jsem mu neviděla.

Upustila jsem flétnu.

Z těla mi trčel velký šíp napuštěný jedem.

Ztěžka jsem natáhla tětivu a vystřelila. Sotva jsem se udržela na nohou. Šíp dopadl několik metrů od něj.

Bylo to naprosto nemožné. Alespoň mě to tak na chvíli přišlo.

Podlomila se mi kolena a poslední co jsem viděla byl on.

A máme tu zase další kapitolku. Doufám, že tam není moc chyb. Nezapomeňte dát hvězdičku nebo napište komentář, za oboje budu moc ráda. ♥

Envinyanta o. = Uzdrav se.