In the shade

*2*

Cože? Já se ji ptám jestli je v pořádku a ona se mě zeptá na jméno. No páni. To musela být šlupka. Chvíli na ní zaraženě zírám ale pak se lehce zasměju. "Connie." Odpovím ji. "Ukaž podívám se na to." Oznámím ji a opatrně ji sundám tu ruku. Nechala se.

Sundá mi ruku a kouká na tu bouli. "Nic mi není. Jsem v poho. " Ujistím ji a na důkaz mých slov se postavím ale když se napřímím zavrávorám.

Pokouší se postavit, raději se postavím taky a ještě, že jsem tak učinila, protože Bailey zavrávorá a kdybych ji nechytla včas asi by zase spadla. "Hele. Vezmu tě k nám a moje máma se na to podívá. Je lékařka." Oznámím ji a na nic nečekám. Vydám se směrem domů.

"Cože? Počkej ale já jsem vážně v pohodě." Zaprotestuji a vymaním z jejího jemného sevření svou ruku, tak nešikovně, že si sednu zase na zem.

Otočím se na ní. Jemně se uchechtnu. "Ale nepovídej." Poznamenám humorně. Ta holka je vážně nemotorné číslo.

"Au……Haha." Pronesu sargasticky a natáhnu k ní ruku, kterou mi vezme do své dlaně a pomůže mi zpátky na nohy. No nejspíš jsem jistá. Čelit své rodině v tomhle stavu by byla vražda, takže nic jiného mi nezbyde než ji poslechnout.

Pomůžu ji znovu se postavit na nohy a tentokrát ji vezmu kolem pasu a jednu její ruku si dám kolem ramen.

Ta holka musí být prostě anděl. Prolítne mi hlavou. Na to jak je malá oproti mě, tak má odvahu větší než kdokoliv jiný.

Dojdeme do mé ulice a zastavíme o tři domy dál než bydlím já. Zaraženě se podívám na ni. "Vy jste se nastěhovali teď nedávno?" Zeptám se ji. Ten dům jsem znala. Bydlel tady můj nejlepší kamarád ze základky než se před rokem odstěhoval.

Kouknu se na ni a lehce se uměju. "Ano, je to asi tak dva týdny co jsme se sem přistěhovali." Odpovím ji a vejdu do domu. V předsíni se mě pustí.

"Už je to dobrý. Raději půjdu." Zaprotestuji ve snaze, že mě nechá odejít. "Neboj se, máma tě nekousne." Řekne s úsměvem. Chytne mě za ruku a sundá mi boty. Co to zase dělá?

"Neboj se, máma tě nekousne." Poznamenám humorně, když ji chytnu za ruku. Sundám ji boty. Čeho se tak bojí?
Vedu ji do obývacího pokoje. Máma tam není ale je tam můj bratr, který taky studuje medicínu.

Vede mě do obýváku kde je vysoký, blonďatý kluk, který sleduje televizi. Zarazím se.

"Con…proboha co se stalo?" Vyhrkne zděšeně Stev a rychle přistoupí k Bailey. Ta její boule je pěkně velká a začíná se zbarvovat. Až teď si všimnu těch jejích modrých očí, které vyděšeně sledují Steva a krátkých černých vlasů.

Ten kluk se dotkne mého čela. Cuknu sebou a on hned stáhne ruce zpátky. "Neboj se. Já ti neublížím." Poznamená ten kluk klidným hlasem s úsměvem a zkusí to znovu. Po druhé se teda nechám a on si prohlídne mou bouli. "Hm, lehni si na pohovku a ty dones studený obklad." Řekne ten kluk. Connie rychle zamíří pro obklad a já se mezitím strnule a neochotně přesunu k pohovce. Položím se na ni a ten kluk mi podloží hlavu polštářem.

Rychle zajdu pro ručník a namočím ho do studené vody. Vykroutím ho a vrátím se do pokoje.

"Mimochodem, já jsem Steven, bratr Connie." Představí se ten blondýn. Má stejné oči jako Connie a vypracovanou postavu. "Bailey." Řeknu jednoduše. "O jsi holka." Poznamená překvapeně Steven.

Vstoupím do pokoje v momentě, kdy se brácha diví, že Bailey je holka. "Ovšem, že je to holka." Potvrdím mu a přiložím Bailey ten mokrý ručník na čelo. Trochu sykne bolesti. "Díky." Řekne nakonec mile a usměje se.

Spousta lidí si mě plete s klukem a mě to tak vyhovuje. Proto se tak oblékám a mám i takový střih. Slyším Connie jak se mě zastává a pak mi přiloží studený a mokrý ručník na čelo. Trochu to zabolelo ale pak ji poděkuji a usměju se.

"Bailey dej mi číslo domů. Zavoláme tvým rodičům ať nemají strach." Požádá mě Connie a dotknu se jejího ramene. Pocítím zvláštní pocit. Nedokážu ho ani popsat.

"To nemusíš. Mí rodiče stejně už budou spát." Řeknu ji i když vím, že ještě spát nebudou. Spíš si užívají společnost s mou dokonalou sestrou.
Steven mi nadzvedne obklad aby se podíval na tu bouli. "Kde bydlíš?" Zeptá se Steven.

*Krásné počteníčko, sluníčka.💖*