In the shade

*6*

Chvíli jsem jen zaraženě stála jako bych zamrzla na místě. Rychle se vzpamatuji a objetí ji opětuji. Položím ji hlavu na rameno a cítím jak se mi dere na svobodu jedna slza, pak druhá, třetí a nakonec se rozvzlikám jako malá holka. "To je dobrý, Bailey. Jsem tady s tebou a vždycky budu." Zašeptá do objetí.

Tak dlouho jsem to držela v sobě. S nikým jsem o tom nemluvila. Maxovi jsem to nemusela vysvětlovat. Z toho co viděl, to sám pochopil a nechtěl o tom se mnou mluvit a já se potřebovala někomu svěřit ale nechtěla jsem když neměl zájem.

Držím ji v náručí a ona se rozvzliká. Kousek od nás je lavička. Vezmu ji kolem ramen a zamířím k té lavičce. Posadím se s ní na tu lavičku. Netušila jsem, že někdo může mít doma takové peklo. Stále ji držím v náruči.

Po chvíli se uklidním natolik, že ustanou i mé vzliky. Stále mě drží v náručí a stále mě objímá, i když má mokré celé rameno. Trochu se odtáhnu. "Máš promočené celé rameno." Poznamenám přiškrceně.

Podívám se na ni. "To uschne. Jsi v pořádku?" Zeptám se starostlivě a upravím ji vlasy. Kývne na souhlas. Ještě se trochu chvěje, takže sedíme stále na lavičce.
Po chvíli zvedne pohled na mě a zadívá se mi do očí. Dlaní pohladím její tvář. Mám chuť políbit ale nevím jak by zareagovala.

Vzhlédnu k ní. Zadívám se do těch jejích krásných očí. Tahle dívka musí být opravdový anděl. Neznáme se ani den, by se dalo říct ale já mám pocit jako bych ji znala celou věčnost. Pohladí mě po tváři a mě spadne pohled na její rty. Jak by asi chutnaly? Na pohled vypadají lákavě ale co na dotek? Bailey, sakra, na co to zase myslíš? Já nejsem snad na holky nebo snad jsem? Nemůžu být. Dala bych další důvod své rodině, proč mě nebrat takovou jaká jsem a to nepomýšlím na to, jakou jundu by z toho měla Alison. Proč nemůžu být sama sebou.
Odvrátím pohled od ní a odtáhnu se z její náruče. Smutně se zadívám na trávu, která je pod nohama. "Půjdeme?" Zeptám se.

Odvrátí ode mě pohled. Zase ale nevypadá znechuceně. Spíš bych řekla smutně. "Půjdeme?" Zeptá se smutným hlasem. "Ano." Odpovím ji a postavíme se. Kráčíme mlčky vedle sebe.
Copak ji rozesmutnilo? Začínám se proklínat. Proč jsem se musela ptát na ten včerejšek. Ano je to má vina, že je teď Bailey smutná. Proklínám se. Měla jsem držet jazyk za zuby. "A kam teď míříme?" Zeptám se zvědavě. Možná příjde na jiné myšlenky.

"Chceš vidět město, takže nejlepší pohled bude z rozhlédny. A nazpáteční cestu to můžeme vzít centrem." Odpovím ji pokusím se na ni usmát což mi nešlo.

Ten její plán se mi zamlouvá ale taky nezamlouvá a taky se mi nezamlouvá ten její úsměv. Byl smutný. Chci se omluvit ale nechci v ní vyvolat další vlnu smutku. Je mi víc než jasné, že o tom nebude chtít mluvit.
Vezmu ji za ruku, snad to pomůže.

Connie je úžasná dívka a nazaslouží si někoho jako jsem já. Zaslouží si někoho kdo ji bude konejšit, když bude smutná. Rozesmívat, když bude....... Co to zase dělá? Bez jakéhokoliv slova mě vezme za ruku. Proč to dělá?
Překvapeně se na ni podívám a ona se mile usměje. Ten úsměv mě pohladil na duši. Ach jo, Connie, co mi to děláš?

Neodtáhla svou ruku, což je dobré znamení. "Jak daleko je ta rohlédna?" Zeptám se zvědavě s pohledem upřeným na ni. Z profilu vypadá ještě víc přitažlivěji.

"Ještě kousek." Odpovím ji. Cítím její pohled na tváři a když se otočím své oči jejím směrem stočí pohled před sebe.

Po patnácti minutách jsme došli k rozhlédně. Než jsme vešly do vnitř, tak se zeptám jestli se nebojí výšek. Na to zakroutí hlavou.

Já a bát se výšek? Ne, nebojím se. No možná trochu. Dobře, bojím se výšek ale to Bailey nemusí vědět.

Stoupáme po schodech nahoru. Ještě, že jsou plné. Mám tendenci vnímat výšku pod nohama. Nahoře se Bailey rozeběhne ke kraji a spokojeně se dívá kolem sebe. Zmocňuje se mě strach. Stojím kus dál od ní, od toho kraje a koukám okolo sebe.

"Pojď blíž." Řeknu ji s úsměvem. "Ne díky. Zůstanu tady." Odmítne. "Ale takhle nic neuvidíš." Poznamená a vezmu ji za ruku. Takhle nic neuvidí.

*Krásné počteníčko, sluníčka.💖*