In the shade

*7*

Začne protestovat a křičet. Nechápavě  se na ni podívám. Pustím její ruku.

Vezme mě za ruku. Začnu panikařit. Kruci, to jsem právě nechtěla. Nechápavě mě sleduje. Pustí mi ruku a mě se podlomí kolena a padnu na kolena. Schovám svou tvář do svých dlaní.

Kleknu si před ní a vezmu její dlaně do svých ruk. "Proč jsi mi neřekla, že máš strach z výšek?" Zeptám se ji. "Já……myslela jsem, ……že to zvládnu." Odpoví mi trhaně. "Ach Connie." Povzdychnu si a obejmu ji kolem krku. Položí mi hlavu na rameno a obejme mě.

Chvíli mě objímá než se uklidním. Skloní ke mě hlavu, tak že cítím na krku její dech. Naskočí mi husí kůže. Tváře dostávájí červenou barvu. Takhle se nemůžu Bailey ukázat. Jenže ona se trochu odtáhne a podívá se na mě.

Trochu se odtáhnu a kouknu se na ni. Má načervenalé tváře. Vypadá moc  roztomile, tak moc, že se naše rty nevědomky začnou přibližovat, natolik až spojí v jedno. Její rty sladce a zapadají do sebe jako puzzle.

Konečně mám možnost ochutnat ty její rty. Musím uznat, že jsou sladké. Položím ji jednu svou ruku na její tvář.
Vychutnávám si tento okamžik. Kdo ví jak na to bude reagovat.

Sakra, co to zase dělám? Rozdělím naše rty a podívám se na ni. Ublíženě na mě zírá. Co teď? Měla bych něco říct, ale co se pronáší po polibku a ještě ke všemu po prvním.
Jak to bude teď? Jak to, že jsme se líbaly? Neříkám ty její vláčné rty jsou neodolatelné. Kruci, Bailey, vzpamatuj se. Jedno je mi už teď jasné. Jsem prostě na holky, žvlášť na tuhle dívku.

Oddělí naše rty. Ještě ne Bailey, ještě mi dej chvílku. Protože ty tvé rty jsou úžasně vláčné a sladké. Dej mi ještě chvilku, než mě odmítneš, tak jako Yoko. Prosím ji pohledem. Marně. Sklopím zrak k zemi.
"Omlouvám se." Pronesu tiše.

Nějak jsem nechápala za co se mi omlouvá. Nechápavě se na ni podívám. "Za co se mi omlouváš?" Zeptám se a dám ji za ucho pramen vlasů, který ji padá do tváře.

"Za ten polibek a vůbec za všechno." Odpovím a schovám svou tvář v dlaních. Proklínám se.

"Connie, kdybych nechtěla, tak tě nepolíbím." Řeknu ji a sundám ji dlaně s tváře. "A navíc mám dojem, že to bylo vzájemné." Dodám s úsměvem a načervenalými tvářemi.
Jen jsem trochu zmatená, to je vše.

Usmívá se. To je dobré znamení. Úsměv ji opětuji. Ale počkat. Ona mě vážně chtěla políbit? "Takže…tys…chtěla?" Zeptám se nevěřicně.

Jenže v tom mi začne drnčet mobil. Vytáhnu mobil z kabelky a kouknu se kdo to je. Průšvih, máma. Hned ji to zvednu.

Zachránil mě její drnčící mobil. Ne, že bych se o tom nechtěla bavit ale jsem totálně zmatená ve svých citech. Proč chovám city zrovna k holce.
Jestli se to doma někdo dozví, tak budu více terčem posměchu a opovržení než jsem teď.

Me: "Ahoj mami. Děje se něco?"

Máma: "Ahoj, jen se chci zeptat v kolik míníš přijít domů na oběd?"

Me: "A jo. Já ti slíbila, že dojdu na oběd." Trapně se usměju.

Máma: "Přesně tak."

Me: "Už jsem na cestě. Mami, můžu vzít i mou kamarádku?" Stočím pohled na Bailey.

Máma: "Ovšem, že můžeš."

Me: "Dobře." Souhlasím s úsměvem a zavěsím.

"To není moc dobrý nápad, Connie." Začnu protestovat. "Neboj se, moje rodina tě nekousne." Poznamená a postaví se. Já se taky postavím.

Po té co se obě postavíme, tak ji popadnu za ruku a vydáme se společně po schodech dolů a následně ven.

Jakmile jsem se dostala na nohy, tak mě Connie čapne za ruku a společně se mnou se vydá po schodech dolů. Ani se nenadám a jsme venku. "Takhle rychle jsem venku z té rozhlédny nebyla." Poznamenám s úsměvem, když sotva popadnu dech.

Zasměju se ale taky sotva popadám dech a pustím její ruku. "A to nás čeká ještě cesta domů." Podotknu s úsměvem.

Napadne mě taková šílenost. Když obratně zvládla schody v těch sandálech, tak dokázala by běžet v nich městem? Já jsem v poho. Tričko bez rukávu, šortky a tenisky. "Co bys řekla na závod." Navrhnu ji se šibalským úsměvem. "Já nejsem proti." Odpoví mi. "Dobře. Vzhledem tomu, že nejsi na to oblečená, dám ti naskok." Zavtipkuji. "Já nepotřebuji náskok." Vyřkne a rozeběhne se směrem, kterým jsme přišly.

*Omlouvám se, že vydávám až teď ale nějak jsem nestíhala. Krásné počteníčko, sluníčka.💖*